„Přiznávám se! Skutečně jsem chtěl prezidenta v době jeho hospitalizace zbavit pravomocí dle čl. 66. Za mě výkon ústavních pravomocí (spíš povinností), podle prezidenta sabotáž,“ reagoval na prezidentovu výzvu senátor a právník Václav Láska. A naznačil, že prezidentův právník Nespala ze sebe jen udělá „blbce“, pokud skutečně podá trestní oznámení. Jiní vtipkovali, že ze sabotáže by měl obvinit spíše své spolupracovníky Mynáře a Nejedlého.

Trestný čin „Sabotáže“, o kterém Miloš Zeman hovořil s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, je podle paragrafu 314 Trestního zákoníku vyhrazen pro toho, kdo „v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky anebo poškodit mezinárodní organizaci zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce“.

Pokud toto zneužití vede k maření nebo ztížení plnění důležitého úkolu orgánu veřejné moci, nebo způsobí v její činnosti poruchu nebo závažnou škodu, může být potrestán odnětím svobody na tři až deset let, v organizované skupině na osm až dvanáct let. Trestná je v tomto případě i příprava.

A co se tedy vlastně odehrálo, že tu debatujeme o trestném činu s dvanáctiletou basou a propadnutím majetku?

ParlamentníListy.cz se kauzou uplatnění článku 66 Ústavy zabývaly již dříve. Připomeňme si proto, že v Senátu se o článku, jímž se prezident usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny zbavuje výkonu svých pravomocí, diskutovalo již několik měsíců předtím, než záchranka v říjnu 2021 odvezla Miloše Zemana do Ústřední vojenské nemocnice.

Pithartova komise a Fischerův plán

Senát byl svými aktivitami, snažícími se přes různé ústavní články ztížit či úplně zakázat výkon funkce českých prezidentů, znám dlouhodobě. Takzvané „ústavní žaloby“, vedoucí ke zbavení mandátu, byly horní komorou podávány proti prezidentu Václavu Klausovi i proti prezidentu Miloši Zemanovi opakovaně a vždy neúspěšně.

S tímto vědomím se v Senátu začalo pracovat s uplatněním jiného ústavního článku- a to článku 66, který stanovuje, že „nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a) až e) a h) až k) a čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády“. Ostatní pravomoci přecházejí na předsedu Poslanecké sněmovny.

V dubnu se po kauze Vrbětice uskutečnila v Senátu tisková konference předsedů senátorských klubů, na které zákonodárci avizovali, že „bude provedena analýza jednání a činů prezidenta republiky“, která vyústí ve „společný a koordinovaný postup“.

O TISKOVÉ KONFERENCI VÍCE ZDE

19. května se pak uskutečnilo jednání Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, které svolal jeho předseda Pavel Fischer. Překvapilo, že mezi pozvanými je též Jan Blatný, v té době už bývalý ministr zdravotnictví, jehož odbornou kompetenci v projednávaných otázkách nikdo nechápal. Tím spíše, že část jednání, na kterou byl pozván, probíhala v uzavřeném režimu a nepořizoval se z ní zápis.

„Všichni pozvaní mají k tématu co říci, byť se to tak nemusí na první pohled jevit,“ sdělil novinářům tajemně předseda Fischer.

Pro kontext připomeňme, že ministr Blatný byl v době svého ministrování ve sporu s prezidentem Zemanem kvůli využití vakcíny Sputnik. Senát jej naopak podpořil.

Dne 16. června se pak konalo jednání Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Tuto „Komisi pro Ústavu“ (její přesný název se v čase měnil) založil roku 1998 Petr Pithart, když jej ve volbě předsedy Senátu porazila Libuše Benešová. Komise se stala jeho hlavním „hřištěm“ až do jeho odchodu ze Senátu. Později v jeho šlépějích pokračovali jako předsedové komise Eliška Wagnerová či Jiří Dienstbier.

Ten je mimochodem členem komise a dochází na její jednání dodnes, i když v roce 2020 ztratil senátorský mandát a voliči jasně řekli, že si jeho další působení v této komoře nepřejí.

Dnes je předsedou komise senátor STAN Zdeněk Hraba, který je současně vedle senátora Jana Holáska a emeritního senátora Dienstbiera jediným členem s právnickým vzděláním. Všichni ostatní jsou závislí na radách a expertizách tajemníka komise, profesora Jana Kysely.

Ten je symbolem kontinuity komise, funkci tajemníka totiž vykonává nepřetržitě už od jejího vzniku v roce 1998. Tehdy jej jako čerstvého absolventa právnické fakulty uvedl do funkce Petr Pithart, se kterým od té doby úzce spolupracoval v Senátu i na Právnické fakultě (tam mu v roce 2011 předal vedení Katedry politologie a sociologie).

Jan Kysela a Petr Pithart, společně s Michaelem Žantovským hosté Václava Moravce v listopadu 2014

Na červnové jednání tajemník Kysela připravil podklady mimo jiné i pro bod nazvaný „Formální, procedurální a časové aspekty projednávání návrhu podle čl. 66 ústavy“. Je zjevné, že v prostředí „Pithartovy komise“ se o možnosti prohlášení prezidenta za nezpůsobilého debatovalo již dříve.

Kysela senátorům prezentoval výsledky své „ankety mezi experty“, ze které vyplynulo, že ústavně není zcela zřejmé, co mají být „závažné důvody bránící prezidentu republiky ve výkonu úřadu“, o kterých hovoří ústava v článku 66 a je tak značný prostor pro kreativitu.

Pak se Kysela v prezentaci zamýšlel, že asi nebude možné se dostat k lékařským zprávám prezidenta, takže se „nezpůsobilost“ bude muset prokázat jinak.

Po jeho prezentaci si vzal slovo senátor Fischer, který je kromě předsednictví v zahraničním výboru též členem v Komisi pro Ústavu. Hovořil prý s ústavními právníky a „poznatky nasvědčovaly vážné dysfunkci ve výkonu prezidentského úřadu“.

Tato dysfunkce měla spočívat v prezidentově chování v kauze Vrbětice. „V mimořádně závažné krizi prezident republiky nejen nepodpořil ostatní ústavní orgány, ale dokonce podryl jejich koordinované úsilí,“ bouřil Fischer.

Svůj příspěvek Fischer uzavřel slovy, že potřebujeme prezidenta, který neohrožuje naši suverenitu, demokracii a právní stát. A pak Fischer ohromil větou, že „jakým typem řízení na to navázat, není vlastně to nejdůležitější“. Tedy že je vlastně jedno, jaká právní cesta se zvolí, hlavní je eliminovat prezidenta, který podle něj ohrožuje demokracii a právní stát.

To bylo moc i na předsedu Hrabu, který jej upozornil, že nezpůsobilost k výkonu funkce nelze prohlásit „preventivně“, jak by si Fischer asi představoval.

V další debatě Fischera z členů komise podpořil Jiří Dienstbier a částečně Tomáš Golaň, ostatní vyjadřovali pochybnosti. Včetně toho, že senátor Hilšer z pozice lékaře vynesl soud, že prezidenta vedou zlé úmysly, nikoliv nemoc.

Fischer následně začal na kolegy evidentně naléhat. „Situace je naléhavá, argumentů má tolik, že by mohl návrh Senátu podat okamžitě. Prezident republiky mj. ignoruje svůj slib,“ shrnuje zápis jeho výstup a pak měl Fischer upozorňovat na „trýznivý zážitek“ s Vrběticemi.

Komise další projednávání bodu odložila, zjevně se kromě Fischera a Dienstbiera do uneschopňování prezidenta nikomu moc nechtělo.

CELÝ ZÁPIS Z JEDNÁNÍ ZDE

Nečekaná podpora od Vystrčila

Ale už na dalším jednání komise 20. července téma opět vytáhl senátor Fischer. „Neměli bychom se pokoušet vytyčovat jasné dělítko mezi čl. 65 a 66 ústavy, jelikož nejednoznačnost může mít smysl,“ snažil se přesvědčit kolegy, načež mu Michael Canov odpověděl, že pokud nemá stanovisko lékařských autorit, neměl by článkem 66 operovat vůbec.

Fischer se pak snažil kolegy přesvědčit ke změně Ústavy, protože našel usnesení z roku 2012, které nabádalo k zachování „ústavní rovnováhy“.