„Víte, naše legie na Rusi byly asi ta nejlepší armáda, jakou jsme v moderních dějinách měli. Byli to vojáci, kteří - a říkal to i Masaryk - se hlavní měrou zasloužili o vznik Československa. A když se vrátili domů, tak se mnozí z nich stali četnickými veliteli a vojáky z povolání, připravenými bránit náš stát. Není mi zvlášť příjemné, jak se na ně v současnosti zapomíná. Byli to léty prověření bojovníci, kteří se z největší země světa dokázali probít na Dálný východ a odtud pak zamířili do Evropy,“ říká Zdeněk Čech.
Historický publicista Zdeněk Čech.
U Bachmače na Ukrajině bojovali proti přesile vojáků ústředních mocností, především Němců. Museli je odrazit, aby se po kolejích mohli stahovat na východ. Nyní od této bitvy uplynulo rovných sto let.
Vzpomínky na boj
„Před pár lety za mnou přišel novinář, pamatoval si mě ještě z Reflexu, kde jsem kdysi dělal šéfredaktora, že chce projet místa bojů našich legionářů na Ukrajině a v Rusku,“ vzpomíná Čech. „Chtěl napsat cestopis se znaky historické literatury faktu. Podepsali jsme s ním smlouvu a on se vydal na svou vysněnou cestu. Když se vrátil a napsal své dílo, muselo se mu pomoci. Člověk zvyklý na krátké reportáže zvládá rozsáhlou publikaci dost svízelně. Nicméně výsledek byl nakonec zdařilý a jeho knížku nazvanou Špionem Běločechů v Rusku naše nakladatelství Daranus vydalo. No a tam je skoro všechno.“
Bitva o Bachmač probíhala od osmého března roku 1918. Vojska ústředních mocností postupovala na Ukrajině velice rychle. Někteří naši legionáři museli v nouzi pochodovat k Bachmači pěšky a blízko to tam neměli - skoro dvě stě kilometrů. A pak vytvořili obranný trojúhelník mezi obcemi Ičňa, Mokošino a Bachmač. Ten se však neustále zmenšoval. Válčilo se na mnoha místech. Byl to bitevní chaos se vším, co s sebou přináší válka. Českoslovenští parlamentáři dojednali jedenáctého března s druhou stranou příměří, ale ta jej posléze označila za neplatné. Bojovalo se dál.
U Bachmače stály po boku Čechů a hrstky Slováků i oddíly nedávno založené Rudé armády. Je to jedinkrát v dějinách, kdy rudoarmějci podpořili naše legionáře, a podle některých zpráv byla jejich pomoc pro naše předky v uniformách významná. Podle jiných už méně, neboť prý bylo mnoho rudých u Bachmače od rána do večera v lihu. Co je vlastně pravda, to se už dneska ověřit nedá. Nejspíš, jak už to bývá, zůstala pravda někde na půli cesty.
„V dálce pojíždějí obrněné vlaky Němců, vyšlehující plameny ze svých děl. Známý hukot granátů, výbuchy, trysky hlíny a dýmu. V noci pochody a přemisťování z místa na místo, hlad, únava a nedostatek střeliva. Šetří se s každou patronou. Je přísně nařízeno neútočit. Jsme pouze v obraně a naším úkolem je poutat nepřítele tak dlouho, dokud i našim nejposlednějším částem nebude zajištěn odjezd z Bachmače. Němců je převaha. Stojí prý proti nám v obrovském oblouku několik divizí. Největší útoky podnikají na náš jižní bok, kde je právě naše rota. Chtějí nás obchvátit. Proto ty naše přesuny v noci,“ napsal o bitvě legionář František Novák.
Vsuvka o Haškovi
Jedním z dnes stále známých legionářů byl spisovatel Jaroslav Hašek, autor proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Z Českých Budějovic odjel na haličskou frontu, padl do ruského zajetí a vstoupil do našich legií. Zúčastnil se i památné bitvy u Zborova - našeho prvního vítězství. Koncem února 1918 však změnil názory. Nesouhlasil s odhodláním legionářů zúčastnit se obrany Evropy na západní frontě a dostat se tam na lodích přes dálnovýchodní Vladivostok. Odjel proto do Moskvy, začal spolupracovat s bolševiky a stal se vojákem Rudé armády. A z někdejšího násosky se prý v Rusku stal abstinent. Zde je ovšem důkaz, že tomu - alespoň na ukrajinském území - tak nebylo.
„V té době sloužil u nás bratr Hašek, pozdější autor Dobrého vojáka Švejka,“ vzpomínal starodružiník Adam Kříž. (Starodružiníci stáli se svými zbraněmi v Kyjevě roku 1914 u zrodu České družiny, což byl vlastně zárodek našich legií.) „Hašek ... byl každý den trochu opilý. Brzy jsme přišli na to, kde má bohaté zásoby lihu. Lihovar vypustil dle carského ještě rozkazu veškeré zásoby lihu na louky, na kteréž vojáci chodili za svojí potřebou. Jediný Hašek vyzkoumal a zjistil, že špiritus rozlitý po loukách v zimě nezamrzá, a že ten vzácný mok se dá lépe a užitečněji zužitkovati. Vyhrabal na louce nevelkou jámu, přikryl ji břidlicí a časně po ránu, ještě za tmy, již vstal, aby šel zhlédnouti výsledek svého pokusu. Jistě byl překvapen, když našel jámu plnou špiritusu, který opatrně malým hrníčkem vybral do dvou kotlíků a jako svátost nesl domů. Tenkráte měl první opici a pak následovaly ve slušné řadě jedna za druhou.“
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský