Do Liberce přijela v pondělí 5. září Dana Drábová jakožto volební tahák Starostů, za které dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou energii kandiduje do krajských voleb ve Středočeském kraji. V liberecké knihovně debatu moderoval hejtman Martin Půta, lídr Starostů. „Věnuji se hodně nejenom tomu, co mě živí, to znamená regulaci rizik jaderných technologií v jaderných elektrárnách i na všech možných pracovištích, kde se tyto technologie používají. Ale krok po kroku jsem se začala zabývat obecnějšími otázkami,“ vysvětlila Drábová. „Nazvala bych je bezpečností a bezpečím. Jaderná bezpečnost, kterou se zabývám ve své profesi, je jen malý kousek toho, co potřebujeme regulovat, aby nám to, co děláme, přinášelo víc užitku než škody. A rizika z naší činnosti byla co nejmenší,“ dodala.

Díky tomu se podle svých slov dostala do vynikající společnosti lidí jako profesor Bárta, Václav Cílek a další, kteří se zabývají aspekty toho, jak se naše doba stává méně klidnou a čím dál více se vyrojují různé záležitosti, kterým jsme odvykli. Tato platforma předních českých odborníků vydala několik sborníků. První se jmenoval Něco překrásného končí, nejznámější je asi Kolaps civilizací. Což už samo o sobě jsou dost vypovídající názvy. „Člověk od té doby, co se objevil na Zemi, tak se pohyboval ve světě, se kterým se musel tak trochu prát a hodně vyrovnávat. Měli jsme velké štěstí – i když si to málo připouštíme –, že zhruba od konce druhé světové války se vlastně pohybujeme v prostředí velmi klidném. Od té doby velmi narostla naše životní úroveň a zlepšily se parametry života. A přestože jsme od přírody kverulanti, je třeba si připustit, že tato doba je asi nejlepší, která byla lidstvu dopřána,“ konstatovala.

Závazek, že zabráníme zvýšení průměrné teploty, jsou silácká prohlášení

Přesto, nebo právě proto, bychom se podle jaderné fyzičky měli zamýšlet nad tím, jak se budeme adaptovat na měnící se situaci. „První je změna životních podmínek kolem nás. Zužuje se to někdy na klimatickou změnu, ale to je jenom jedna část z celého komplexu záležitostí, které jsou částečně důsledkem toho, že člověk mění svět kolem sebe, ale také že svět se mění nezávisle na vůli člověka,“ uvedla Drábová s tím, že máme velkou tendenci si myslet, že klimatickým změnám dokážeme zabránit a ovlivnit jejich průběh. „Tak, že si dovolíme závazek, že do konce tohoto století nárůst průměrné teploty na Zemi nepřevýší dva stupně. To jsou podle mě silácká prohlášení. Když se podíváme do historie, nezávisle na vůli člověka na Zemi už došlo mnohokrát ke klimatickým změnám, které znamenaly nárůst či pokles teploty klidně o deset stupňů v průběhu několika desítek let. Vždycky se s tím planeta dokázala nějak vyrovnat,“ upozornila.

Otázka tedy nezní, jestli něčemu dokážeme zabránit, ale přemýšlet o tom, jak se adaptovat na to, co přichází, a jak vytvořit rozumné způsoby přežití v měnící se situaci. „Daleko častěji se setkáváme s povodněmi. Stále více budeme čelit i opačnému extrému – suchu. Už se to začíná projevovat v některých částech naší krásné země, kde mají problémy s hladinou spodních vod. V následujících letech nás můžou čekat extrémní výkyvy přívalových srážek, vichřice, orkány,“ popsala. Tohle všechno jsme podle Drábové nezažívali nějak markantně po více než dvě generace. Ale životní podmínky se mění. „Podíváme-li se však do starých kronik, tak se dočteme, že nic nového to není. Ale mezigenerační paměť je slabší. Což se projevuje i tím, že protože od padesátých let tady povodně dlouho nebyly, zastavěla se záplavová území,“ vypozorovala Dana Drábová. „Musíme se připravit, že něco takového může přijít. Zamyslet se, kde a jak bydlím. Aby před takovouhle extrémní situací bylo mé místo k životu co nejvíce ochráněno. Tohle musí začít od nás samotných, rodiny, obce, popřípadě kraje. Tam se dá spousta věcí vyřešit a přijmout řadu adaptačních opatření. Tím může být naše odolnost k těmto situacím lepší,“ zdůraznila.

Stěhování národů bylo i v minulosti. A bude i v budoucnu a nic mu nezabrání

Dále se věnovala novodobému stěhování národu, neboli jinak řečeno migrační krizi. „V Evropě rádi nadužíváme slovo krize. Všem, kteří často mluví o krizi v Evropě, bych doporučila, aby se podívali, jak se žije v jiných částech světa. Pak by toto slovo používali daleko uváženěji a uměřeněji. V Evropě zatím žádnou krizi nemáme. Čímž neříkám, že nemůže přijít. Zatím tu však máme obtíže, které nás ruší v našem pohodovém životě,“ domnívala se. Stěhování národů není nic nového. „Bylo i v minulosti a budeme se s ním setkávat i v budoucnu. Dnes je nás 7,5 miliardy, do roku 2050 se předpokládá, že počet lidí naroste na devět miliard. Řada z těchto lidí pochází z míst, které jsou sužované různými ranami. Válkami. Bitvami o zdroje. Zejména o zdroje pitné vody. A nebo jen – a to ve velkých uvozovkách – extrémní chudobou. Dvě a půl miliardy lidí musejí přežívat za méně než dolar denně,“ uvedla. Pak také objasnila: „Takže se k nám hrnou lidé nejen kvůli válečným konfliktům – máme tu nešťastný případ Sýrie, což je obrovská humanitární katastrofa, jaká tu nebyla od druhé světové války –, ale i proto, že nedokážou přežít v podmínkách jaké mají. Ve chvíli, kdy nedovedou v místech, kde žijí, uživit svoji rodinu, jdou tam, kde je to možné. Zabránit se tomu dá jen velmi těžko. Evropa je velmi bohatá a musí najít způsob, jak zvládnout ty, kteří alespoň na dočasnou dobu pomoc potřebují, a jak se alespoň trochu – což Evropané neradi slyší – rozdělit o své bohatství, tak aby valná většina z nich mohla zůstat doma.“

„Musíme nastavit pravidla tak, abychom mohli pomoci těm, kteří pomoc opravdu potřebují, a zároveň se ubránit před těmi, kteří přicházejí se zlými úmysly. Ale takto se uvažuje pramálo. Spíše se ozývají hlasy falešných proroků, kteří říkají: dokážeme tomu zabránit. Jakákoliv zeď, jakýkoliv plot nedokáže stěhování národů zabránit. Je otázka, jak se na to adaptujeme. Jednoduchá a přímočará řešení jsou na první pohled líbivá, ale k dobrým výsledkům nevedou,“ zmínila.
„Důležité je nastavit srozumitelné sdělení a vymáhat pravidla, která musejí být dodržena, když k nám někdo přijde. Říci, jaké jsou naše hodnoty, čím chceme žít, co je pro nás nepřijatelné. A když tohle nepřijme a nebude se na náš svět chtít adaptovat, tak v něm nemůže zůstat,“ zdůraznila. S definováním našich hodnot však máme problémy. „Za poslední roky jsme trochu zapomněli, že ke každému právu patří také povinnost a zodpovědnost. O tom bychom měli přemýšlet a sdílet hlavně v malých komunitách. Na ty hodně spoléhám. Mám to štěstí, že jsem se narodila v malé obci – i když jsou Pyšely město. A tam každý zná každého. Takže vím, o čem mluvím,“ prozradila.

Jak dál s elektrickou energií?

Zbylá část debaty se točila kolem elektřiny a zdrojích, ze kterých se vyrábí. Třeba o uhlí. „Naše civilizace od průmyslové revoluce dvě stě let zpátky je postavena a vděčí za to uhlí. Neradi to slyšíme. Ale uhlí za to nemůže, že ho spalujeme ve starých, neefektivních elektrárnách,“ popsala. Konstatovala, že těžba povrchovým způsobem krajinu na dlouhou dobu poznamenává. „Každopádně za to, jak žijeme, vděčíme do značné míry uhlí, ropě a zemnímu plynu. Pokrývají osmdesát procent našich energetických potřeb. Stávají se však méně a méně dostupnými. Musíme investovat do výzkumu a vývoje, abychom našli jiné způsoby, jak si opatřovat dostatek elektrické energie,“ upozornila. Protože bez ní jsme úplně nemožní. „V roce 2040 bude v provozu jediná uhelná elektrárna. Uhlí nás pomalu opouští,“ objasnila.

Čím ho nahradíme? „Podle Státní energetické koncepce bude podíl uhlí při výrobě elektřiny v roce 2040 25 až 30 procent. 30 procent z obnovitelných zdrojů. Jak získáme zbylých 40 procent? Možnosti jsou tři. Šetřit. 10 procent bude bolet, ale je to reálné. Nikoli však 40 procent. Dovézt elektřinu odjinud. Ale odkud? Nové elektrárny se v Evropě prakticky nestavějí. Třetí možnost je plyn, který ovšem musíme dovézt. Další je držet podíl jaderných elektráren na 40 až 50 procentech. To znamená postavit nový blok jaderné elektrárny v Dukovanech,“ vysvětlila Dana Drábová.