„Opravdu stojíme před paradoxem,“ řekla poradkyně ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Muriel Blaive. „Stát by měl připomínat tyto velmi radostné chvíle československého života, avšak neodvažuje se oslavovat něco, co uskutečnili komunisté. A tak nedělá nic. Jsou to média, která v současnosti tuto minulost oživují,“ dodala Blaive.

I když se ale diskuse objeví, nesoustředí se podle francouzského politologa a odborníka na střední a východní Evropu Jacquese Rupnika na to, co mohlo pražské jaro dát Evropě. Reformní proud kolem prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka se přitom především zabýval regulační rolí státu a vyvážením komunistického a liberálního modelu.

„Není snadné připomínat si nezdar. Půl milionu vojáků vtrhlo do země. Žízeň občanů po svobodě vystřídala dvě desetiletí normalizace a okupace. Média tudíž mají tendenci připomínat 21. srpen jakožto konec iluze,“ uvedl Rupnik.

Profesor pařížské Sorbonny Antoine Mares, který na škole vede oddělení dějin střední Evropy, se domnívá, že debata o pražském jaru mezi intelektuály začala po roce 1989, ale byla záhy uzavřena takřka nadobro. Důvodů je podle Marese více, absence prvotřídních historiků mezi nimi ale není. „Jsou však bohužel zcela odstřiženi od veřejné sféry a nemají na ni vliv,“ dodal.