„Přijde sem blbeček, vidí ruskou vlajku a už jsme dezoláti, i když je to staroruská, císařská vlajka,“ provádí mne po kovárně umělecký kovář Jiří Štrunc, známý z „aféry“ odstraněné části sousoší nad Plzní . „A už je to špatně. Tady pak máte švýcarskou vlajku, ale té si nikdo nevšimne. Kdybychom našli na skládce obrázek Hitlera, tak si jej sem dáme, protože tady je svobodné místo. Ale přijde blbec, kterého se to dotkne. Přijdou sem lidé z církve, vidí Ratzingera, který měl prokazatelné styky s Hitlerjugend a s fašisty, a my jsme k tomu napsali Adolfovo kluk, a ty církevníky to už rozzuří. Tady máme Venu Havla, přes něj máme pásku KSČ Smědčice 1947, kterou našli klempíři někde na půdě a my jsme tam našli také Ecce homo, tedy ejhle člověk. A je tam napsáno malý roztomilý brebta. A to jsme psali, když se dostal k moci. A tamhle je s Madlen Albrightovou, Mařenkou Korbelovou. Přijdou sem havlisté a po**rou se.“

Rozčílí každého?

„To jsou prostě všechno vzkazy pro generace,“ konstatuje dále bývalý hasič, cestovatel, nekonformní člověk. „Nebo Občanské fórum… abyste si nás pamatovali, kam jste nás dostali… to je plakát, který tenkrát byl. No a pak tady máme Dlouhého, který prodal škodovácký gigant Němcům za korunu. Revolucionář. A nyní je šéfem podnikatelské komory a kandidoval na prezidenta!“

„To by bylo pěkné, oběhnout lidi ze začátku revoluce – Sládka, Dybu, Kočárníka…“ plánuje nebo spíše sní Štrunc. „Mám tady taky Aňáky. Jourová – největší nepřítel Česka. A dali jsme tam textík Na vás jsme také zvědaví – a pak už také ne, protože budou krást jako ostatní.“

Zakázky po téhle lapálii jsou nebo nikoliv? „Říkám – kdyby nebyli v Čechách zločinci, tak bychom nedělali. To jsou ti bohatí lidé. Přišli sami o sobě, a chtěli přispět a být na tom železném plátu, jehož jeden list jsme odstranili, tedy spíše deponovali zpět k nám do kovárny. Tak tedy ten, co dal třeba 5000 korun, tak by rádi, abychom je z toho seznamu nějak vygumovali. To byli ti malí frňousové.“

„V médiích napsali, že spolek (který z části realizoval diskutované sousoší nad Plzní – pozn. autora) vede dvaasedmdesátiletý senilní důchodce, s chybami v pravopisu a byl zřejmě založen na jeho vlastní obohacení,“ podivuje se kovář až s ledovým klidem. „Ale ve skutečnosti abychom sehnali nějaké peníze, tak jsme museli založit spolek. A našli se koumáci, co říkali, že v tom textu je slovo ‚zavile‘ a že to prý znamená ‚nasr*t‘. My jsme vůbec toto nevěděli,“ směje se kovář.

Nezisková neziskovka

„Když jsme zlatili to slunce, tak jsme do toho dali ještě mých padesát tisíc. Byl to velký flák, se čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Těšil jsem se, že přijde nějaká kontrola, aby věděli, jak jsme se obohatili. My jsme snad jediná neziskovka, která do toho dává peníze, místo abychom z ní žili. A takové jsou, co prý pomáhají dětem s rakovinou a ony z toho žijou. A v Barmě jsou naše neziskovky, které sledují vývoj chroustů nebo jestli se tam neubližuje ženám. A pak Fiala zjistí, že ta neziskovka vytáhla čtyřicet milionů ze státu,“ konstatuje kovář Štrunc.

„Nikdo po nás nemůže chtít, abychom neměli kritické myšlení. To by se mělo učit na školách. Hlavně že se učí sexuální výchova. A to staré kritické myšlení je už od Platona. To znamená – buď něco tvrdím, nebo se ke mně dostane informace, a já o té věci něco vím a zaujmu k tomu nějaký postoj. Nebo o tom nic nevím, tak k tomu postoj nezaujmu a nekecám o tom. Anebo si seženu nějaké informace a pak se o tom vyjádřím. Teď je to ale všechno naopak. Ukážu lidem červený hadr a oni to hned odsoudí, sociální sítě jsou toho plné.“

Kalvoda naděje národa (?)

„Já nejsem zvyklý se hrbit. Když tady byli komouši, tak jsme opravovali církvi kostel. To ještě byla církev, kde byli staří pánové. Ti byli úžasní. A to byl jediný takový klidný přístav, stát jim nedával skoro nic a oni padali na hubu. A my jsme pro ně jako horolezci opravovali střechy a věže,“ vzpomíná Štrunc. „Každé jaro, když byly blatouchy, tak jsme říkali – přijedou estébáci a seberou nás. Zatkli nás, nechali nás osmačtyřicet hodin vykysat a snažili se nám něco přišít. Tenkrát existoval chlápek, jmenoval se Honza Kalvoda. Teď se úplně ztrapnil tím, že podpořil Šťávu proti státu. Tentokrát to byl mladý kluk, který pomáhal disidentům v Praze. Zlobil tam, a tak jej dali do Rokycan na právní poradnu a on s námi chodil hrát volejbal, lézt po skalách, a tak. A pak bylo vidět, jak mu moc zdeformovala palici. Pak jsem časem od něj potřeboval nějakou radu – on bydlel na Smíchově, tak jsem zazvonil. Přišel pán, co mu kouká drátek z ucha a říkal, co chci a já na to, že potřebuji mluvit s Honzíkem. A on vylezl a jak už viděl moře ksichtů, tak už si mne nepamatoval. Až jsem mu připomněl, že s námi chodil a prý co potřebuji. A on říkal, já už dělám ve vládě, ale držím si svou kancelář a paní, a tak tě za ní pošlu. Tak jsem tam šel, paní to rychle napsala. Já tenkrát jako vesnická trubka, a za to se nestydím, tak za to, když nám radil, když na nás policajti něco našli, tak nás zastupoval, tak to bylo za flašku becherovky. Tak jsem si přinesl v igelitce flašku becherovky. A paní říkám, tak vám děkuji, dejte to Honzíkovi, až přijde a dal jsem jí igelitku s tou becherovkou. Tak se na mne podívala a já si říkám, kouká se na mě jako na idiota, copak jsem udělal špatně. Dala to ke stolu a řekla, abych šel ještě do předkanceláře a paní s vámi vyřídí nějakou maličkost. Tak to se mnou vyřídila tu maličkost, hodina byla za osm tisíc. Já jsem neměl peníze, s sebou jsem měl v kapse pětistovku. Tak jsem se domluvil, aby mi to poslala na fakturu,“ vyprávěl věčně usměvavý kovář z Kovárny v Kopřivách.

„Tak takhle běžela demokracie. Lidé si neuvědomují jednu věc. V roce 2007 už to začalo. Začaly balíčky pana Klause, bylo nakradeno. Dybu tu máme jako jedničku. Rychetský s Jičínským udělali zákony, aby se mohlo krást. To si vůbec nikdo neuvědomuje. Když šel Vena Havel bradou nahoru, tak jsme si tu odplivli,“ konstatuje dále Štrunc.

Solženicyn, Vietnam, Škodovka

„A víte, co je E105?“ ukazuje na další ceduli a stěně kovárny. „Je to cesta, která vede přes Karélii do Petrohradu, 2500 kilometrů. Tu stavěli lidé z gulagu. Solženicyn psal – kdo se dostane na 105, do Uchty, což byly měděné doly, a za polární kruh, tak věděl, že se domů nevrátí. Tahle cesta vedla přes bažiny, a Solženicyn říká, že každý metr, to jsou dva lidi. Tam jsem to všechno projel. Když jsem byl mladý, tak jsem fotil gulagy. A vedle jsou tady u nás na stěně tibetský vlaječky. Tady si každý vybere, kdo by nás chtěl označit za nějaké živly. A taky tady visí vietnamská vlajka, na ní je ta červená hvězda pořád,“ pokračoval kovář.

„Tady je zajímavý obrázek – hasičská stanice ve Škodovce – tu už demokraté rozbourali,“ ukazuje v závěru našeho povídání. „Postavili ji Němci v roce 1941. Tady na fotce vepředu je vedení fabriky a říšský zmocněnec. Zajímavé je, že v kronice byla další fotka, kdy přesně jako v tom jednačtyřicátém tu byli na lavičkách a nastoupení hasiči a uprostřed byl Gottwald… Hasiči musejí prostě fungovat za každého režimu,“ konstatuje s úsměvem Jiří Štrunc.