Vladimír Pohunek žije v Belgii od roku 1979. V Bruselu pracoval jako číšník v kabaretu, pak byl zaměstnán v obchodním řetězci, nyní je v předčasném důchodu a jako dobrovolník pomáhá v molenbeecké sociální restauraci. Do neslavně proslulé belgické čtvrti Molenbeek, kde mají většinu lidé původem z Maroka a z níž pocházel strůjce listopadových teroristických útoků v Paříži, se přestěhoval před devíti lety. Nedávno hovořil se zpravodajem Českého rozhlasu přímo na náměstí Molenbeeku, kousek od policejní stanice. „Po chvilce u nás zastavilo audi a čtyři mladíci začali pokřikovat, že pomlouváme Molenbeek, a nadávali nám do zkurvysynů,“ vzpomíná v rozhovoru s redaktorkou Reflexu Hanou Benešovou, která se za ním vydala.

Pohunek vzal redaktorku na obhlídku čtvrti a vyprávěl jí, jak to tam chodí. „Staří lidé se bojí po setmění vycházet z domu, třeba Monique by sem nikdy navečer nešla, má strach. Mauricette je sedmdesát, v říjnu ji dvakrát přepadli. Když vybírala z bankomatu peníze, banda výrostků ji povalila na zem a ukradla jí pět set eur, o týden později ji ještě v obchodě vytrhli tašku s nákupem a utekli. Stalo se to v poledne. Vivienne zase strhli zlatý řetízek z krku, když vycházela z metra,“ popsal bezpečnostní situaci ve čtvrti.

Ve čtvrti se dle jeho zjištění nachází sedmnáct legálních a asi třicet nelegální mešit, které se ukrývají v zadních traktech domů. Starostka Schepmansová před dvěma týdny v médiích vysvětlovala, že obec sice může monitorovat, zda v některé z mešit dochází k radikalizaci, zasáhnout však nemůže. „Problém je, že v Belgii se Vlámové a Valoni nemůžou dohodnout, jak se chovat k islamistům, kteří se vrátili ze Sýrie. Tady je problém shodnout se na čemkoliv,“ objasňuje Pohunek. Do Sýrie prý odešlo z Belgie 400 lidí. Běžně se stávalo, že po dobu pobytu v Sýrii džihádistovi chodily sociální dávky a podpora v nezaměstnanosti.

Pohunek také poukazuje na to, že loni radnice vydala doporučení, aby lidé během ramadánu nejedli na ulici, že by to mohlo muslimy rozrušit. „Kde to jsme?“ zlobí se.

Jeho přítelkyně Marcela Jará redaktorce Reflexu popsala, jak za ní v parku běhají muslimské děti. Rády by si pohladily její dva psy, jenže to dle svých náboženských předpisů nesmějí. Říká jim: „Ten pejsek není špinavý, podívej, jak je čistý, neboj, můžeš si ho pohladit.“ Pohunek se o svou přítelkyni strachuje. „Marcela je schopná zeptat se své mladé sousedky, zahalené od hlavy k patě, proč nenosí barevné věci. Vždyť je to škoda, taková mladá holka. Co kdyby to řekla doma manželovi? Co by udělal? Na ulici v Molenbeeku zmlátili policistku, která si dovolila legitimovat ženu v burce. Přitom chodit se zahalenou tváří se nesmí,“ říká Pohunek.

Tohle je svatá půda

Žádný med není ani soužití s muslimy v německém Essenu. Rudolf Kubičko, který zde žije sedmnáct let, vypráví, že velkým problémem je zejména velké množství muslimských spolků, mešit a koránových škol, které nepodléhají téměř žádné kontrole veřejných institucí.

Místní hledí s obavami zejména na mešitu Assalam, kolem které se navíc nachází několik uprchlických táborů. Jeden z nich byl vystavěn na bývalém fotbalovém hřišti. Dvacet kroků od fotbalového hřiště s uprchlíky stojí Marocké sdružení. Mešita přestavěná z bývalého evangelického kostela.

„Její návštěvníci přijíždějí většinou auty. Jejich chování, způsob jízdy a parkování odporují nejen veškerým dopravním předpisům, ale obvykle i slušnému a ohleduplnému chování. Časté tu jsou konflikty – mezi nimi a místními obyvateli anebo jen mezi samotnými návštěvníky Marockého centra, při nichž nezřídka zasahuje policie,“ uvádí Kubičko s tím, že již nejméně dvakrát byly zdokumentovány případy, kdy návštěvník mešity na Overbergstrasse napadl ženy venčící v okolí psy výkřiky: „Zmiz odtud, k*rvo, tohle je svatá půda!“

„Tohle prostě zvládnout nelze,“ tuší prý Němci z takto postižených oblastí země. Kubičko dodává, že na rozdíl od kancléřky Angely Merkelové.