Kissinger v úvodu svého příspěvku konstatoval, že vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy jsou asi na nejhorší úrovni od konce studené války. Vzájemná důvěra byla dle jeho pohledu rozptýlena na obou stranách a spolupráci bohužel vystřídala konfrontace. „Jak by měly Spojené státy spolupracovat s Ruskem, když tato země sice nesdílí stejné hodnoty, ale je přitom nepostradatelnou součástí mezinárodního řádu? Jak by mělo Rusko hájit své bezpečnostní zájmy bez toho, aby se tím jeho sousedé cítili znepokojeni a stavěli se vůči těmto snahám nepřátelsky? Může Rusko zaujmout na mezinárodním poli respektované místo tak, aby se tím Spojené státy necítily nijak ohroženy? Mohou Spojené státy šířit své hodnoty bez toho, aby tím vyvolávaly znepokojení v Rusku?“ přednesl Kissinger několik klíčových otázek.

Úzkou spolupráci mezi Ruskem a Spojenými státy považuje doyen americké diplomacie za nutnost z důvodu potřeby čelit úspěšně globálním hrozbám. „Současné problémy často vznikají v důsledku rozpadu funkčních státních celků. Počet území, která se vymkla vládní kontrole, se neustále zvyšuje. Takové šíření mocenského vakua nemůže vyřešit jeden stát, ať by byl jakkoli silný a mocný. V úvahu tak připadá pouze mezinárodní spolupráce mezi Ruskem, Spojenými státy a dalšími významnými světovými mocnostmi,“ uvedl Kissinger, ale zároveň připustil, že spolupráci mezi Washingtonem a Moskvou brání odlišný pohled na celou řadu zahraničněpolitických témat. „V prvé řadě se jedné o Ukrajinu a Sýrii. V posledních letech jsme částečně o problémech diskutovali, ale přílišného pokroku jsme stejně nedosáhli.“

Celý text v angličtině najdete ZDE. 

To však dle Kissingera není až tak překvapivé, protože diskuse probíhaly mimo dohodnutý strategický rámec. „Například Ukrajina musí být součástí evropské i mezinárodní bezpečnostní struktury takovým způsobem, aby vytvářela jakýsi spojovací most mezi Ruskem a Západem. Nesmí však být předsunutou hlídkou ani jedné strany. A pokud se jedná o Sýrii, tak je zřejmé, že místní a regionální frakce nemohou při hledání řešení jednat na vlastní pěst. Tím může být pouze kompatibilní americko-ruské úsilí ve spolupráci s dalšími klíčovými mocnostmi. V důsledku těchto kroků potom lze vytvořit model pro mírové řešení na Blízkém východě a možná i v jiných částech světa,“ je přesvědčen Kissinger, který rovněž považuje pro zlepšení vztahů mezi oběma mocnostmi za nutné otevřeně hovořit o nově vznikajícím světovém pořádku.

V rámci diskuse by dle Kissingera měly Moskva a Washington otevřeně hovořit o problémech, které změny stávajícího světového řádu mohou představovat pro americké a ruské národní zájmy. „Stejně tak by si měly Rusko a Spojené státy hned na začátku vyjasnit, jakou úlohu hodlají v nově budovaném světovém pořádku obě strany hrát. Hlavním cílem by mělo být vytvoření takové strategické koncepce, která v případě výskytu sporných bodů umožní jejich řešení bez další eskalace napětí,“ míní Kissinger a tvrdí, že by Rusko mělo být vnímáno jako základní prvek globální rovnováhy, a nikoli jako hrozba pro Spojené státy. „Přijel jsem do Moskvy, abych vznesl argumenty pro pokračování vzájemného dialogu mezi oběma našimi zeměmi, prostřednictvím kterého můžeme nalézt společnou řeč,“ prohlásil Kissinger. 

„Aby však bylo tohoto kýženého cíle dosaženo, musí být na obou stranách viditelný respekt k životním hodnotám a zájmům strany druhé. Této skutečnosti nemůže být dosaženo ve zbývajícím čase současné americké vlády, zároveň by se však neměla příliš odkládat. Úspěch může přijít až ve chvíli, kdy Washington i Moskva překonají své staré křivdy a soustředí se na větší a důležitější výzvy, které nás společně bezpochyby čekají v nejbližších letech,“ uzavírá Kissinger.