Ondráček nejdříve žertoval, že mohl vystoupit v poutech a s páskou přes ústa, ale pouta prý půjčil kamarádce, která mu je dosud nevrátila, a s páskou by se mu „blbě hovořilo“. Ondráček nejdříve citoval z policejní žádosti o vydání. Prý se mu v ní nepřímo klade za vinu, že Horáček nevyhrál prezidentské volby, protože poškodil jeho dobré jméno. Pak uváděl výroky z rozhovoru pro Eurozprávy.cz, kvůli kterým byl zažalován.

Ondráček potom vysvětloval, že se k němu doneslo, že bude kriminalizován. Zmínil, jak navrhl zákon o hanobení prezidenta republiky. K jeho projednávání nikdy nedošlo. „Pro mě je důležité to, že jsem dostal informaci během následujících asi tří nebo čtyř měsíců, že budu kriminalizován. Slyšíte dobře – budu kriminalizován,“ prohlásil Ondráček. A přidal jména těch, kterým se něco takového stalo, např. Karel Daňhel nebo Jaroslav Štefec.

„Ano, většina lidí o mně ví, že jsem i ve svých skoro padesáti letech aktivní a jezdím jako vedoucí na dětské tábory, ale – a pokud takový pokus možná byl učiněn – chtěl bych říci, že moje děti, a já si klidně dovolím říci moje děti, protože jsem mezi nimi už mnoho let, se zřejmě buď koupit nedaly, anebo jsou to děti mých bývalých kolegů, protože ten tábor je policejní,“ popsal Ondráček, kudy cesta nevedla.

A přidal další: „Představte si, já jsem v průběhu toho období, do té doby, než bylo sděleno nebo vzneseno toto obvinění pro pomluvu, se účastnil různých společenských akcí a až jsem si začal sám sobě říkat, jak jsem neodolatelný ve svých padesáti letech, skoro padesáti letech, když se nejméně ve dvou případech na mě nabalily krásné mladé ženy, hezky jsme si povídali a skončilo to pozváním do nedalekého bydlení. Co by následovalo, jsem si uměl poměrně rychle vyhodnotit a chtěl bych říci tomu, kdo vybíral tyto ženy a dívky, měl velmi dobrý vkus. Určitě by to stálo za to. Bohužel, ani to nevyšlo.“