Historička Monika Rybová má za to, že naše dluhy už jsou tak velké, že představují opravdu velký problém, který se bude muset řešit. Jenže toto řešení se mnoha lidem líbit nebude.

„Už Velká francouzská revoluce je důsledkem předluženého státu. Mimochodem Francie v té době byla světovou velmocí s nejpropracovanějším systémem a dopravní infrastrukturou. Toto nebezpečí tkví v několika věcech: Za prvé jsme si řekli, že žít na dluh je normální, takže stav, který je zde dnes, tedy nejvyšší míru zadlužení v historii, je asi něčím, co nevyřešíme nějakým racionálním uvažováním a dobrovolným utahováním si opasků, takže nás nezbytně čeká nějaká forma měnové reformy. A zase, je jedno, jestli je to dobře, líbí, nebo nelíbí, nikdo z nás si prostě nevybírá, ve které etapě dluhového cyklu zrovna prožívá svůj život. My, kteří jsme v aktivní fázi života, bychom měli do strategie budoucnosti započítat možnost, že stát se o nás nebude moci postarat a že neseme nějakou míru zodpovědnosti,“ upozornila historička v internetovém pořadu Kupředu do minulosti.

• Celý rozhovor naleznete zde

Lidé, kteří dnes posílají peníze do důchodového systému, musí podle historičky počítat s tím, že z nich nic neuvidí, protože tyto finanční prostředky se často ukládají do státních dluhopisů. A až stát přestane vyplácet např. důchody, bude zle.

„Stát přestane platit výpalné, a tím pádem ti, kteří výpalné dostávali, nebo věřili, že ho dostanou, půjdou do ulic, a bude to chvíli spojeno s nějakou nepříjemností,“ varovala Rybová.

Této situace by mohl využít někdo, kdo předstoupí před lidi a řekne: Dejte mi moc a já to vyřeším. Může se tak zrodit diktátor. Nástupu takového diktátora může pomoct i to, že lidé „sežerou každou blbost, která se kde píše. Neověřují si fakta, nesnaží se jít do podstaty věci“. Tak to vidí historička.

Prozatím podle historičky v totalitě nežijeme, ale měli bychom se mít na pozoru, protože už dnes autoři některých knih a zastánci některých myšlenek bojují s tím, že jim nikdo nechce vydat knihu a nikdo je nechce pozvat na rozhovor.

„Měla by se nám rozsvítit červená světýlka v hlavě, ale pořád to není totalita. Jenom je to spíš další znak vyčerpanosti systému, ve kterém žijeme, je to demokracie, kdy lid má v rukou moc, která se prostě vyčerpává. A kromě ztráty obsahu, kterého jsme se okrajově dotkli, sebou začíná nést i uniformitu – ale pořád je to demokracie,“ uvedla historička.

Vzhledem k tomu, jak se mění klima, nás podle Rybové čeká další vlna stěhování národů, která se opakuje jednou za pár století. Lidé, kteří žijí v místě, jež od určité chvíle k životu není, se prostě vydají na pochod. A prý je otázka, kam až to naše společnost nechá zajít, jaké toto stěhování bude mít podporu.

Po dalších 30 let tu může fungovat jakýsi podivný stav, kdy bude systém skřípat, ale dokud budou lidé věřit, že funguje, fungovat bude.

„A pak je zde scénář, kdy jako společnost pomineme všechna rizika, necháme se ukolébat svou dokonalostí, perfektností, jistotou, bezpečím a rovností, a budeme jenom snůškou vedle sebe žijících individualit ve svých, většinou mylných světech, protože vidíme jenom úzký pohled. A to bude scénář velmi rychlý a bolestivý, a možná o to kratší. Já jsem na nějaký okamžik propadla beznaději, když jsem byla těhotná s první dcerou, a od té doby jsem více motivována hledat bez ohledu na hodnocení, jestli je to dobře nebo špatně, hledat pravdu, nebo se k ní přibližovat, podstatu věcí, jak fungují jednotlivé složky celku. A ano, jsem optimista mezi pesimisty,“ uvedla historička.