„Když mongolské hordy zlikvidovaly nejstarší tripolskou civilizaci v dnešní oblasti Ukrajiny, to je relativně málo známá historie o původu těch, z nichž pak povstalo i Zakarpatí a Rusíni, jakožto specifický národ v rámci Ukrajiny. O tomto se již nepíše. Tato kultura byla podle některých předchůdkyní Slovanů a dokonce podle některých vědců byl z nich praotec Čech, který se zastavil na hoře Říp,“ uvedl na začátku svého vystoupení Milan Syruček a připomněl pro většinu z nás neznámé historické souvislosti.

Policista je pánem

„Moje Zakarpatí začíná mnohem později. Vztah k tomuto ukrajinskému kraji se formuloval od roku 1956, kdy jsem se seznámil s mou budoucí manželkou, která byla z Užhorodu. Vzali jsme se a pak jsme společně pěšky poznávali Poloniny. A také autem, které nám zapůjčil její otec, jsme objevovali tento podivuhodný a v mnohém záhadný kraj. Zamiloval jsem se do něj i proto, že jsem se tam seznámil s neobyčejnými lidmi. Třeba s malíři, s umělci, kteří pocházeli ze zcela osobité umělecké školy z Užhorodu i z jiných oblastí Ukrajiny. A tu jsem za 18 let svého působení v této zemi poznal. Mým hlavním posláním tam bylo založení nakladatelství Dělo a uvádět tam české, slovenské i německé firmy a hledat jim partnery a pomáhat jim při akreditaci. Někdy to bylo velmi složité. Například Zmijov, který se svého času jmenoval Gottwaldov a bylo to první velké město, které osvobodila Svobodova armáda na Ukrajině. Byla tam továrna, která vyráběla cigaretový papír. V devadesátých letech tam byly takzvané zaměstnanecké akcie a 300 pracovníků se rozhodlo, že tuto německou firmu převezmou. Jenže za rok zkrachovala a nakonec ji koupil ruský podnikatel a udělal z ní skladiště pro své zboží,“ vzpomínal Milan Syruček.

Milan Syruček s novou knihou Zakarpatí. (FOTO: Václav Fiala)

„Nemohu si nevzpomenout na další historku, která něco vypovídá. Jezdil jsem do Kyjeva autem takzvanou starou varšavskou cestou, což je stokilometrový úsek, kdy se jede lesem bez jediné vesnice. Jednou mne v polovině této cesty zastavili dva policisté. Rychlost jsem nemohl překročit, protože ta silnice byla velmi rozbitá, že kdybych jel osmdesátkou, tak bych rozbil auto. Prý jsem přejel nepřerušovanou bílou čáru uprostřed. ‚Ale vždyť tady žádná není,‘ namítl jsem – a oni na mne: ‚Ale bude!‘ A že ‚každému z nás dáte po deseti dolarech, jinak si napíšeme hlášení, jaké chceme, a protože jsme dva a vy jeden, tak my si to vzájemně dosvědčíme‘,“ vyprávěl pobavenému auditoriu Syruček.

Geniální lidé