Devadesátá léta dvacátého století jsou podle Pergnerové neopakovatelná. Šlo o dobu, kdy se v soukromé televizi mohlo chybovat, zkoušet nové věci a když se to nepovedlo, projekt se prostě zahodil a šlo se do jiného. Nikdo si s tím prý nedělali příliš velké vrásky.

Pergnerová má navíc pocit, že v devadesátých letech panovala jaksi uvolněnější atmosféra než dnes.

„Kdybych to měla vyjádřit jedním slovem, řeknu, že tato doba je korektní. Buďme opatrní na to, co říkáme, protože kdybychom řekli něco, co si nějaká skupina lidí může špatně vysvětlit – byť to tak nebylo míněno, už je člověk rázem někam zařazen. Máme sice demokracii, máme svobodu, ale otázka na stůl zní, zda je to skutečně svoboda, jak vypadá a jak se s ní zachází. Pokud se tedy bavíme například o projevech v médiích. Jednoznačně, dřívější doba snesla daleko víc, než snese teď. Proto jsem nesmírně vděčná, že už je mi pětačtyřicet. Ta telecí léta si totiž člověk mohl odkroutit bez pokut a trestů. Maximálně s nějakým napomenutím,“ konstatovala Pergnerová.

Už tehdy ale svou práci vnímala především tak, že se snažila lidem pomáhat. Jako moderátorka Esa křižovala po Česku a setkala se s celou řadou mladých lid, a pokoušela se rozdat, jak to sama nazvala. Ale zapomněla přitom sama na sebe a spadla do pasti showbyznysu, brala drogy a nechala se vyfotit v rouše Evině pro časopis Leo.

Dnes se sice dál pokouší lidem pomáhat, ale už je opatrnější.