Svojí strukturou se velká část otázek věnovala ekonomice, zemědělství, sociálním otázkám, jako jsou bydlení, vzdělávání a zdravotnictví. Ke slovu se ale dostala i ruská opozice a otázky kolem smrti Borise Němcova či přítomnosti ruské armády na východě Ukrajiny.

Přímá linie je typ pořadu, ve kterém jsou prezidentovi pokládány otázky, na které odpovídá podle svého uvážení. Reagovat na prezidentovy odpovědi mají většinou možnost jenom ti, kdo jsou přítomní ve studiu či přímém vysílání. Funkce pořadu je celkem jasná. Na prvním místě je to bezpochyby významné sociologické šetření, které se pro Kreml vyhodnocuje. Na druhém místě jde o formu politické komunikace, kde hlava státu může relativně interaktivně prezentovat svoje názory na aktuální problémy země. Nakonec jde o velmi účinné PR, součást marketingové strategie, která přibližuje prezidenta občanovi.

Prezident a řešení problémů

Putin dostal celou řadu otázek či dokonce proseb, které se na něj obracely jakoby v poslední instanci. Šlo jak o prosby konkrétních občanů, tak i o obecnější problémy, které takové řešení skrze „prezidentský zásah“ potřebovaly. Jde tu v podstatě o konstruování image prezidenta jako člověka, který je blízký problémům obyčejných lidí a má situaci v zemi pevně pod kontrolou.

V tomto ohledu jde o ukázku tzv. ručního řízení, který je typický pro politickou kulturu Ruska a zkrátka a dobře odpovídá domácím tradicím. Například: prezident byl požádán, aby převzal osobní kontrolu nad problematickou dostavbou nového ruského kosmodromu Vostočnyj, podobně jako tomu bylo v případě krymské operace v březnu 2014. Dále byl požádán o osobní pomoc v případě katastrofických požárů v Chakasii a Zabajkalí, o zakoupení trenažéru, na kterém by se nemocná mladá Ruska mohla naučit chodit, nebo aby zasáhl v případě nedostupnosti některých léků.

Zajímavá byla Putinova definice funkce státu, který tu má být podle jeho slov od toho, „aby pomáhal lidem“ a poskytoval i vlastní ruční (osobní) kontrolu jako otázku odpovědnosti legitimní politické moci vůči občanům, ale ne jako otázku jeho vlastních, osobních zásluh.

Ekonomika a ekonomický model Ruska

Druhý tematický blok otázek se týkal ekonomiky Ruska a řešení současné krize. Vladimir Putin na začátku hovořil o současné situaci s mírným optimismem. Ke slovu se už tradičně dostal bývalý ministr financí A. Kudrin, který kritizoval fakt, že Rusko pod Putinovým vedením doposud nenašlo nový model růstu, zatímco ten starý už nefunguje. Kudrin varoval před tím, že Rusko bude ekonomicky zaostávat, pokud dosavadní model nebude změněn.

Řada dotazů se týkala finanční politiky a politiky centrální banky v době prudké devalvace rublu, která způsobila řadě Rusů například problémy se splácením hypoték vedených v dolarech nebo eurech a státních subsidií lidem, kteří se díky tomu dostali do problémů.

Prezident byl opakovaně dotazován na situaci malého a středního byznysu, jehož postavení ve struktuře ruské ekonomiky je neuspokojivé. Dodejme, že i přesto, že Putin i další jeho význam opakovaně zdůrazňují.

Rusko jako antisystémová velmoc

Téma zahraničních vztahů, které pořad také adresoval, má samozřejmě největší zahraniční resonanci. V případě ekonomiky a sociální či zdravotní politiky Putin hovoří z velké části k domácímu publiku, ale v oblasti mezinárodních vztahů už k zahraničnímu publiku s tím, že může vyslat konkrétní signály o ruských postojích či o jejich změně.

V tomto ohledu se dá říci, že Putin velmi jasně sdělil základní a hlavní pozici dnešního Ruska, které chce být bráno jako rovnocenný partner v rámci mezinárodních vztahů a očekává, že jejich další aktéři budou ochotní brát v potaz ruské zájmy a popřípadě s ohledem na ně i hledat kompromisy. Prezident Putin jasně odmítl současně nastavený systém mezinárodních vztahů, kterému dominuje supervelmoc USA, která podle jeho slov nemá zájem na spojencích, ale na „vazalech“. Ruský prezident řekl, že Rusko v takovém systému nemůže fungovat. Jinými slovy, stylizoval Rusko do antisystémové velmoci. To je vzkaz, který vysílá Rusko už dlouho, a odsud také vychází jeho postupný rozchod se Západem.

Tomu odpovídala i další Putinova slova. Na otázku, kdo jsou dnes spojenci Ruska, prezident Putin řekl, že jde o země BRICS, Šanghajskou organizaci spolupráce a konečně v rámci postsovětského prostoru vojensko-politickou Organizaci kolektivní bezpečnosti. Ani v jednom případě nejde o „západní spojence“. Ve dvou ze tří těchto organizací je ruským spojencem Čína, což není zanedbatelný detail.

V případě BRICS jde o tzv. rozvíjející se země s velmocenským potenciálem, které někteří označují za „emerging powers“ (vznikající velmoci) – Brazílii, Indii, Čínu a Jižní Afriku. Rusko v poslední době tento protisystémový vektor svojí politiky posiluje a mnozí v Rusku naznačují, že BRICS se má v ruských plánech stát „lokomotivou“ nového velmocenského vzestupu Ruska, jehož součástí je stále viditelněji systémová změna směrem od západní hegemonie (pravidel, norem i privilegií). Letos v létě bude Rusko hostitelem dalšího summitu BRICS v Ufě.

Ukrajina je nezávislý stát, Ukrajinci a Rusové jeden lid

Ukrajina byla samozřejmě tématem, kterému se pořad nevyhnul. Prezident Putin v souvislosti s ní kritizoval kyjevskou vládu za její chybnou politiku včetně nedodržování minských dohod a sociální a ekonomické politiky vůči Donbasu. Na otázku, proč i přes špatné vztahy s Kyjevem Moskva stále poskytuje Ukrajině slevy na plyn a energie, Putin řekl, že tím Moskva zohledňuje ukrajinský lid, čili že tak činí de facto ze sociálních či humánních důvodů. Zopakoval svoje slova o tom, že pro něj jsou Rusové a Ukrajinci jeden lid (narod) a že mezi nimi nedělá rozdíly, byť je o tom názoru možné diskutovat.

Obvykle jsou podobná slova jakéhokoliv ruského politika považována za projev velkoruského šovinismu, který odmítá vidět Ukrajince jako samostatný národ. Jenže slova Putina na adresu Ukrajiny byla poněkud komplexnější. Putin sice řekl, že nedělá rozdíl mezi Rusy a Ukrajinci, ale také o chvíli později řekl, že Ukrajina je „samostatný nezávislý stát“, což Rusko respektuje. Odmítl, že by se nyní Ukrajina od Ruska „odtrhla“. Řekl dokonce, že v roce 1991 Rusko Ukrajinu „od sebe osvobodilo“, čímž narážel na rozpad Sovětského svazu, na kterém se významně podílela politika B. Jelcina coby prezidenta RSFSR.

Putin tedy během pořadu řekl dva různé výroky na adresu Ukrajiny. V jednom mluvil o tom, že nevidí rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy (jako lidem či národem) a ve druhém, že Ukrajina je „samostatný, nezávislý stát“. Podobné pnutí se objevilo v jeho výrocích o tom, že Rusko se nechce „vměšovat“ do ukrajinských záležitostí, ale má právo říci svůj názor na její politiku. Ostatně politiku současného Kyjeva opakovaně kritizoval.

Rusko nemá nepřátele a nemá imperiální ambice

Zahraničněpolitické expozé Putina nebylo laděno vyloženě konfrontačně. Prezident mluvil o tom, že hrozbami pro Rusko jsou mezinárodní terorismus, xenofobie či organizovaný zločin, ale nikoliv nějaký konkrétní stát. Zároveň nedoporučil nikomu, aby začal Rusko považovat za svého nepřítele. Zdůraznil obrannou roli armády i její modernizace – a mimochodem potvrdil to, že modernizace armády se zpozdí oproti plánům, které počítaly s dokončením v roce 2020.

Putinova argumentace kolem eurasijské integrace stojí za zmínku. Putin řekl, že cílem je, aby se všem lidem v rámci této unie žilo dobře, a dále pokračoval s de facto odkazem k ruskému světu: „No a jaký je rozdíl v tom, jestli Rus žije na tomto teritoriu nebo na sousedním, za hranicí státu, jestli má možnost svobodně jezdit k příbuzným, jeho životní úroveň roste, jestli se cítí rovnocenným člověkem, neomezují ho v jeho právech, nezakazují mu mluvit rodným jazykem a tak dále. Jestli toto všechno je dodržováno, jaký je to pro nás rozdíl? Pokud vidíme, že tam lidé žijí důstojně a důstojně se k nim chovají.“ Jinak řečeno, Putin vidí – alespoň podle těchto slov – v integračním projektu způsob, jak zaručit také (nejen) Rusům mimo hranice Ruska, „důstojný život“ pomocí spolupráce.

Putin dále řekl, že eurasijská integrace je pokračováním světového trendu regionálních integračních projektů, který probíhá v jiných regionech světa, a odmítl explicitně, že by Rusko chtělo obnovit „impérium“ a mělo „imperiální ambice“.

Férové je ale přiznat, že Rusko má velmocenské ambice, které se nepochybně týkají postsovětského prostoru, ve kterém je největším, ekonomicky i vojensky nejsilnějším státem. Otázka nestojí, jestli chce Rusko staronově obnovovat impérium, ale to, že se stále více definuje jako antisystémová velmoc, která chce přispět k zásadní přestavbě světového (nikoliv regionálního) pořádku, který by korespondoval s ekonomickou, vojenskou a technologickou nadvládou Západu (dříve západní Evropy, dnes USA). A není rozhodně samo.