Převzít řemeslo po rodičích už dnes není taková zvyklost, jako tomu bylo dříve. Farmářů a pěstitelů, kteří převezmou rodinné žezlo, ubývá. Proč jste se dal na zemědělství, respektive se do něj pustil spolu s otcem?

Táta začínal hned po revoluci, když se JZD dostávala do soukromých rukou. Začínali s maminkou obdělávat 100 hektarů, s jedním traktorem, převzali zčásti kravín a statek ve Stebně nedaleko Lubence, odkud sem táta stále dojíždí. Pomalu se hospodářství rozrostlo na současných 215 hektarů.

Já v tom žil odmala, tíhl jsem k zemědělství a pořád mě baví, proto bylo moje zapojení přirozené. Trávil jsem zde prázdniny, jezdil s tátou na kombajnu, v traktorech a tak různě. Když jsem byl větší, už jsem sám sekal kombajnem.

Dříve tu byl kravín v každé vesničce… Dnes děláte ale čistě rostlinnou výrobu, kam zmizela ta živočišná?

Někdy do 95. nebo 96. roku byly kravíny plné, vzadu jsme měli pastvinu. Ale vliv na útlum živočišné výroby měla jednak cena hovězího masa, která šla dolů. V malém množství to pro nás jako malého sedláka už nebylo rentabilní. Vyplatilo se raději zasít pšenici. Dnes už se zase stav s masem zlepšil.

Jenže ústupem živočišné produkce stoupl dovoz, na což se někdy nadává: stáváme se na něm závislí a potravinová nesoběstačnost se prohlubuje. Pokud dojde k problému a budeme bez dovozu, vy jako malí sedláci to asi nezachráníte… Co s tím?

Důvod je na jednu stranu ve výkupních cenách. Kdyby víc fungoval „prodej ze dvora“, farmářské trhy a podobně, bylo by to fajn, ale lidi raději zajdou do supermarketu než třeba k místnímu řezníkovi. Sedlák si nerozhoduje o ceně, která by byla pro něj rentabilní. Dnes musí svoji produkci prodat do výkupu, nějakému „překupníkovi“. Je vlastně na něm závislý: Kolik mi nabídnete za pšenici? Mohli bychom samozřejmě ji vozit rovnou do mlýna, ale na to například nemáme dostatečné skladovací kapacity, protože oni chtějí jeden kamion v jeden den. Další den druhý kamion… Nemůžeme navézt najednou 200 tun, protože to také nikam neuskladní.

Stejné je to se živočišnou výrobou. Sedlák musí někam na jatka, tam rozhodnou, jakou cenu zemědělec dostane. On sám prostě nemá malá jatka, kde může bourat maso, napytlíčkovat maso. Na tom už je určitá přidaná hodnota.

Když šla spotřeba hovězího masa dolů, snížila se jeho cena a začalo se dovážet. Například z Nizozemska a dalších zemí, kde byla výroba rozjetá ve velkém oproti nějakému zdejšímu kravínu. Mohla být tím pádem levnější.

Vy jste se proto specializovali na rostlinné plodiny. Jen mě udivuje, že jste v nejvýznamnější chmelařské oblasti republiky, ale chmelu se vůbec nevěnujete… Co je pro váš rodinný podnik tedy rentabilní?

Chmelnice jsme neměli nikdy, neměli jsme česačky, sušárnu, nic. Naše plodiny jsou pšenice, žito, trochu hrách, řepka.

Řepka je dnes celkem kontroverzní plodina...

My ji pěstovali vždy. Lidé, se kterými jsem se o tom někdy bavil, chápou, že jde pro zemědělce o ekonomickou plodinu. Dokážou si přečíst odborný text, takže vědí, že pyl z řepky se neroznáší větrem někam na kilometry daleko a že vůbec není pro půdu špatná. Jde přitom i o lidi z města, kteří se prostě nenechají ovlivnit nějakými mýty na sociálních sítích, že je řepka škodlivá a žlutí auta…

Ale alergen to je, ne?

Dnes je už alergen cokoliv, to by člověk mohl nadávat třeba na seno.

To je pravda…

Ona je holt žlutá řepka v té naší krajině hodně vidět. Kdyby kvetla zeleně, tak si jí nikdo nevšimne. Ta žlutá pole jsou prostě viditelná.

Máte s otcem i nějaké další pracovníky, zaměstnance?

Jen na žně míváme brigádníka.

Takže dva lidé se v Česku dokážou uživit sami na 215 hektarech půdy…

Z ekonomického hlediska mezi zemědělci je zhruba 200hektarová ideální rodinná farma. Dokážeme se uživit.

I bez dotací? Tedy nemyslím ty standardní, které se přerozdělují mezi všechny zemědělce…

Ano, jsou unijní dotace, které se rozdělují mezi všechny členské státy a Státní zemědělský a intervenční fond České republiky je rozdělí mezi zemědělce platbou na hektar (tedy podle rozlohy půdy) plus platbou na takzvaný „greening“, ozelenění – musíme splňovat určité podmínky, například musíme mít několik určitých plodin a podobně.

Bez dotací? Šlo by to, ale musely by být jiné výkupní ceny. My jsme bez dotací na nule. Když je dobrý rok. Třeba letošní nebyl – pro nás – zrovna špatný, takže jsme vydělali do plusu. Když je horší rok, tak je to nula od nuly, takže „zůstatkem“ jsou dotace. Jindy musíme z nich „dočerpat“.

Někteří zemědělci a zahrádkáři letos bědovali naopak na sucho. Stát jim bude škody způsobené suchem kompenzovat…

My se toho letos účastnit nebudeme. Ale stát kompenzoval škody i loni, to jsme se ovšem „nevešli“ do podmínek. Tam jde o to, kdy jde o propad tržeb o 30 % oproti předešlým třem rokům, ale nám vycházel propad kolem 29 procent.

Evropské unii se údajně nelíbí, že většina dotací v českém zemědělství nejde do malých, ale do velkých podniků. Vy jste malý podnik, proč se nepokoušíte žádat i ty další dotace jako firmy typu Agrofert?

Jsou i menší podniky, kolem 50 nebo 100 hektarů. Jednak je to administrativně hodně náročné. A podmínky, které v dotačních výzvách jsou, se malým zemědělcům těžko dodržují. Jednak bychom se museli například zaúvěrovat nebo se zavázat k dalším závazkům na několik let, které v sobě nesou hodně odpovědnosti, povinnost podnikat a podobně. Pokud to nesplním, musím pak vrátit celou dotaci a ještě mi mohou vyměřit sankci za zadržování veřejných prostředků. To je velké riziko.

My žijeme z roku na rok. Když se jednu sezónu nezadaří, jsme na tom špatně. Velké podniky asi dokážou takové roky lépe překlenout, a tím to z těch dotací i lépe vykrýt, splnit podmínky návaznosti a podobně.

Nejde jen o Agrofert a pana Babiše. Tady na Žatecku někteří zemědělci také čerpají. Mají na to svého člověka. Lidi, kteří se přímo dotacemi zabývají, udělají projekt, vše vyběhají na úřadech, starají se o plnění dotačních podmínek a tak dále.