Podle ekonomky Šichtařové mělo NATO smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. „Když se východní blok sesypal, padl NATO úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví,“ dodává.

Dobře to podle jejích slov bylo vidět, když Donald Trump, ještě než se stal prezidentem, při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. „Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?“ ptá se ekonomka.

Následně poukázala i na dalšího člena NATO, kterým je Turecko. „Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké,“ všímá si ekonomka. Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc, pak by podle Šichtařové musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého východu, ze vzdálenějších zemí Čínu.

Vymezit se však proti těmhle horkým oblastem si prý Evropa nějak netroufá, nebo z ideologických důvodů nechce. „A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku, které je dnes příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna,“ podotýká.

„Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech, ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci,“ míní Šichtařová.

Studená válka podle ekonomky skutečně stále existuje – ale Evropa dosud nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. „České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně,“ uzavírá Šichtařová.