Na otázku, proč je vyzdvihován právě Jan Palach, a nikoliv bratři Mašínové, lze podle něj najít jednoznačnou odpověď. „Klíč je v etice altruismu, která významnou měrou dlouhodobě utváří naši společnost. Etika altruismu vyzdvihuje sebeobětování jako nejvyšší ideál, který bychom všichni měli sledovat a soustavně o něj usilovat. Zatímco na egoismus je pohlíženo jako přinejmenším na morálně neutrální postoj, spíše však jako na něco nectnostného, a lidé, kteří sledují především svůj vlastní zájem, jsou všeobecně pokládáni za zlé, zkažené a nelidské, sebeobětování je něco, k čemu jsme vedeni už od dětství,“ zmínil Zálom.

„Kdo z těch, kteří Palachovo sebeupálení obdivují, by byl ochotný něco takového udělat? Hádám, že téměř nikdo. Mají kvůli tomu výčitky? Hádám, že někde hluboko uvnitř ano. Jestliže pokládají sebeobětování za dobro, pak zákonitě musejí cítit určitý pocit viny, že tak vysoké ctnosti jako Jan Palach nedosáhnou – nejsou totiž ochotni vzdát se svého života. Místo toho vždy uprostřed ledna svůj idol vzývají a upozorňují na příklad, který prý svým sebeupálením české společnosti dal,“ poznamenal se slovy, že skutečný boj se zlem se nevede proto, abychom se obětovali, nýbrž proto, abychom zlo porazili a zlikvidovali. 

Přijetím morálky altruismu však podle Záloma ti, kteří bezvýhradně uznávají Palachovo sebeupálení, zároveň přijímají etický rámec, na němž spočívá to, proti čemu Jan Palach svým činem vystoupil. „Jestliže je správné a morální obětovat se, pak musí být zároveň morální i takový společenský systém, který odstraňuje jakékoliv projevy sobectví a umožňuje lidem chovat se v duchu toho, co je morální – tedy obětovávat se, jednat nikoliv ve vlastním zájmu, ale v ‚zájmu společnosti‘. Komunismus je společenský systém, který se altruistickému ideálu přibližuje nejdokonaleji – naprosto popírá individualitu a snaží se podřídit celý život jednotlivce ‚vyšším cílům‘,“ uvedl. 

Ve skutečnosti podle Záloma Palachův čin znamenal naprosto jednoznačnou rezignaci tam, kde k ní rozhodně nebyl žádný důvod. „Život v normalizačním Československu nebyl beznadějný, nebyl bez vyhlídek na lepší život, nepodobal se bezvýchodnému postavení vězně v koncentračním táboře, jehož sebevražda by byla posledním vzepjetím hrdé svrchovanosti nad vlastním životem. Komunistickému režimu Palachova sebevražda prakticky neublížila,“ sdělil Zálom se slovy, že kdyby Palach zabil libovolného sovětského důstojníka, udělal by daleko lépe. „Jenomže pak by se patrně nestal uctívanou modlou, ale terčem hlasitého odsudku,“ zakončil.