Po čtvrtečním debaklu v prezidentské debatě, který je všeobecně považován za nejhorší okamžik prezidenta Joea Bidena v úřadu, navrhuje mnoho demokratických elit i nestranických odborníků razantní krok. Stávající prezident by měl podle nich v zájmu země odstoupit a delegáti by měli na nadcházejícím národním sjezdu Demokratické strany jmenovat jeho nástupce.

Jakýkoli krok k nahrazení Bidena pouhé čtyři měsíce před volbami s sebou ale nese značné riziko. Strana si nemůže dovolit vynechat svou úřadující viceprezidentku Kamalu Harrisovou, která jako černoška reprezentuje klíčovou voličskou skupinu demokratů. Jenže Harrisová v průzkumech veřejného mínění trvale nedosahuje dobrých výsledků. A umožnit delegátům učinit tak závažné rozhodnutí, popřít vůli milionů voličů v primárkách a převrátit naruby nominační proces, který byl po desetiletí normou, to je jistě receptem na rozdělení a zášť.

To už Demokratická strana zažila. V březnu 1968 prezident Lyndon B. Johnson ohromil národ, když oznámil, že odstupuje z prezidentských voleb. Národní sjezd Demokratické strany, který následoval o několik měsíců později, se zvrhl v chaos a v násilí a na začátku podzimní volební kampaně zanechal pozdějšího kandidáta strany, viceprezidenta Huberta Humphreye, ochromeného. Nakonec prohrál bolestně s Richardem Nixonem, a to z velké části kvůli neřízenému sjezdu v Chicagu, jak analyzuje deník Politico.

Podobně jako tehdy, i nyní je jedním z klíčových témat válka a s ní spojené výdaje, ačkoliv válka na Ukrajině není v americké společnosti tak výrazným tématem jako tehdy válka ve Vietnamu.

Cesta k Johnsonovu odstoupení byla totiž silně spjata právě s boji uvnitř vietnamské džungle. Na konci roku 1967 se ve válce ocitlo více než půl milionu amerických vojáků. Více než 15 tisíc jich bylo zabito v boji a během následujících měsíců se počet obětí téměř zdvojnásobil. Válka byla hlavním společenským tématem. Mezitím Johnsonův rating klesl z 61 % v roce 1966 na 38 % v říjnu 1967.

A zatímco bývalý viceprezident Richard Nixon naplno rozjel svoji prezidentskou kampaň, Johnson se aktivizoval nezvykle pomalu. Jeho dny byly stále častěji věnovány naléhavým schůzkám s poradci pro národní bezpečnost, a tak měl jen málo času a energie věnovat se svým vyhlídkám na znovuzvolení. Tou dobou Johnson na politiku upíral málo pozornosti, protože zoufale hledal cestu z vietnamské bažiny.

Proto tehdy, začátkem zimy, souhlasil senátor Eugene McCarthy se vstupem do demokratických primárek v New Hampshire jako protiválečná alternativa Johnsona. Většina pozorovatelů nepovažovala jeho kandidaturu za vážnou. Ale v březnu McCarthy v primárkách v New Hampshire zaznamenal ohromující úspěch, když získal 42 % hlasů.

Přesto se Johnson na kampaň nesoustředil. Jeho generálové požadovali dalších 200 tisíc bojových jednotek a 12 miliard dolarů na obranu, „aby vyhráli válku“. Odcházející ministr obrany Robert McNamara naopak naléhal, že je čas na deeskalaci konfliktu, s čímž do značné míry souhlasil i okruh Johnsonových bezpečnostních poradců. Společností navíc stále silněji rezonovala protiválečná nálada.

To vše vedlo Johnsona k naplánování dramatického televizního projevu, v němž chtěl oznámit výrazné omezení bombardování a návrat k mírovému stolu se Severním Vietnamem. Jako jeden z mála případů během svého prezidentství Johnson také zcela otevřeně promluvil k americkému lidu o finančních nákladech války a z toho vyplývající nutnosti přijmout dočasnou daňovou přirážku a snížit nevojenské výdaje v nadcházejícím roce.

Poté se stalo něco nečekaného – Johnson do projevu přidal úplně na konec větu, kde oznámil své odstoupení z prezidentské kandidatury. Podle historiků Johnson dospěl k přesvědčení, že nemůže vést tvrdou kampaň za udržení Bílého domu a zároveň se pokoušet vyjednat mír ve Vietnamu. Rozhodně nemohl cestovat z města do města, kde by se setkával s rozzuřenými protiválečnými demonstranty. Obával se také o své zdraví, protože před lety prodělal téměř smrtelný infarkt.

Tehdy se u demokratů začaly dít věci. Během jara, kdy Nixon upevňoval počet delegátů a plánoval strategii pro všeobecné volby, bojovali Robert Kennedy a McCarthy v několika ostře vyhrocených primárkách.

Onen rok byl navíc poznamenána nevýslovným násilím. Na začátku dubna zastřelil atentátník Martina Luthera Kinga mladšího v Memphisu, kde se vůdce za občanská práva připojil ke stávkujícím sanitářům. Jeho smrt vyvolala další vlnu nepokojů včetně nepokojů ve Washingtonu, které byly viditelné z Bílého domu. O dva měsíce později byl Robert Kennedy zavražděn v kuchyni hotelu Ambassador v Los Angeles, jen chvíli poté, co vyhlásil vítězství v těžce vybojovaných primárkách v Kalifornii.

V srpnu byl v Chicagu zahájen celostátní sjezd. Do té doby volilo v primárkách 38,7 % demokratických voličů McCarthyho a 30,6 % Kennedyho, což znamenalo, že více než dvě třetiny voličů v primárkách podpořily kandidáty, kteří vyzývali k urovnání války. Naproti tomu pouze 2,2 % voličů podpořilo Humphreye, Johnsonova nástupce, který neochotně opakoval linii administrativy ohledně Vietnamu a který se nezúčastnil ani jedněch primárek.