Černický popisuje, že si za poslední léta raději před studenty dává velký pozor, jaká slova volí.

„Řekl bych, že tak před třemi lety jsem se začal kontrolovat, jestli nějaký vtip mám, nebo nemám říct. Celou svoji pedagogickou kariéru jsem provtipkoval, protože jsem měl pocit – aby na studenty nedopadla v budoucnosti tíseň – že to odlehčím. Takže jsem říkal: Neblázněte, a tak dále, a dokonce jsem se pokoušel dělat ‚kabaret Voltaire‘. A pak před čtyřmi třemi roky jsem najednou zjistil, že toto vtipkování vůbec není namístě, že se dotknete lecjakého tématu, a nemusíte se přímo bavit o feminismu, o rasismu nebo o institucionalismu, ekologii, o lecčems, co pálí tento svět, ale skutečně může problém povstat z úplné malichernosti,“ uvádí v rozhovoru pro Rádio Universum.

Hovořil o senzitivních studentech, jimž v Americe přezdívají „sněhové vločky“.  „Samozřejmě jsou jakoby křehcí, ti studenti, ale to neznamená, že vločka nemá ostny,“ dodává.

Zmiňuje, že se bavil například o kebabu, a dopadlo to tak, že prý diskriminuje Islámský stát... jde však o pouhý jeden příklad ze stovek případů. „Leckdo to bagatelizuje, ale píší mi lidi ze školství a jsem úplně v šoku, že to takhle prostupuje společností. Dostávám to ze všech možných škol, pražských, nepražských, Ústí nad Labem, Plzeň, Ostrava, Karlova univerzita, já to jenom reprodukuji,“ hrozí se Černický.

Takové pracovní prostředí ho donutilo k ukončení kariéry pedagoga.

„Není sranda, když jste v takové sociální skupině, která se takhle chová, a tak musíte bojovat, protože nechcete přijít o plat. Není pro leckoho jednoduché z dané instituce odejít, protože čím se pak bude živit? Já si to můžu dovolit, protože se uživím něčím jiným, uměním. Tak jsem odešel, a aspoň jsem napsal dopis, ne jako něco, co by stigmatizovalo, nebo co by se snažilo někoho urazit nebo někoho ponížit, ale čistě jako něco, co je podle mě důležitý fenomén ve společnosti,“ pokračuje Černický, jenž v dopise popsal to, co se ve škole děje a jak tyto změny sám cítí.

Podle svých slov je nyní skutečně rád, že je z tohoto prostředí pryč a nemusí už podobné věci se studenty řešit. „Jsou to kolikrát malichernosti. Pro mě to jsou kolikrát opravdu bláznivé věci, které by mě v životě nenapadlo, že bych mohl vůbec řešit. Když řeknete studentovi, který je na tom špatně a všecko mu vadí, že by se to mělo řešit, a on vám opáčí, ať nemluvíte o něm, že to je osobní...  Studenti se bojí, že když jim řeknu, že mají nějaký problém, tak že je tím budu stigmatizovat, a že před ostatními budou vypadat jako slaboši,“ říká, že kriticky hodnotit práci studentů mohl čím dál méně, protože zřejmě pedagogika upřednostňuje pozitivní přístup.

Zda klesá úroveň vzdělání studentů vysokých škol v důsledku toho, co Černický osobně vypozoroval, si netroufá prezentovat jako obecné tvrzení; připouští ale, že studenti mají o vzdělání čím dál menší zájem.