„Je dobře, že opakovaně narážíme na to, že není jasné, komu jaká pravomoc ve věci jmenování ministrů náleží, aby se premiér obrátil na Ústavní soud?“ zeptala se moderátorka Preusse. „Já se nedomnívám, že je nejasné, jaká pravomoc komu náleží, tady je zcela zřejmé, že je to předseda vlády, kdo navrhuje a prezident republiky, kdo jmenuje. A spor je vlastně o to, co to znamená, byť tady všechny komentáře, nebo téměř všechny komentáře v ústavě a i tady praxe se přiklání k tomu, že je to předseda vlády, kdo disponuje tou vládou, nikoliv tedy prezident republiky, takže vlastně ta věc je v zásadě spíše jasná a v té kompetenční žalobě půjde spíše o to vyjasnění právě řekněme pro tento konkrétní případ tak, aby se zvýšil tlak na prezidenta republiky, aby dodržoval ústavu,“ zmínil Preuss.

„Ten výklad, že prezident musí, je špatně principiálně. Tady nejde o pouhá slovíčka a principiálně je špatně proto, že v podstatě tady se neustále podsouvá, že patří k typickým znakům parlamentního systému, že premiér si určuje svou vládu. Tam nejsme. Tohleto patří ke kancléřskému systému. Já, jestli dovolíte, tak ocituji z knihy Emila Soboty, což byl ústavní právník v první republice a v podstatě dělal praxi pro prezidenta Masaryka, napsal o tom knihu, jak vypadala ta praxe: Pokud se jmenování členů vlády týče, má se věc především tak, že si prezident republiky nedal vzíti právo účastniti se na výběru osob jednotlivých ministrů. Prezident sice nezasahoval doposud do spontánního vývoje parlamentních většin, nestavěl se proti koalicím, které parlament vynesl na povrch, nevyvolával krizi, aby si vynucoval jinou většinou vládní sestavu,“ začal číst Hasenkopf, ale moderátorka jej přerušila. 

„Je to zřejmé, z toho, co říkáte, že za první republiky prezident Masaryk si vymínil, že v ústavě byla tato možnost, že mohl dosazovat i své kandidáty a například Edvard Beneš byl jedním z nich. Ale od té doby ústava doznala řadu změn, tak proč bychom se k tomu měli vracet?“ zeptala se Hasenkopfa, načež on opáčil otázkou. „Chcete mi říct, že za první republiky jsme nebyli parlamentní demokracií?“ zeptal se Hasenkopf, moderátorka však trvala na tom, že se od té doby změnila řada zákonů. „Ne, ne ne,“ odvětil Hasenkopf. 

„Argumentovala jste to přesně. Ten argument je vlastně vadný ve svém základu, protože za první republiky se uplatňoval takzvaný negativní parlamentarismus, což je něco úplně jiného, než je pozitivní parlamentarismus, který vyžaduje naše současná ústava a prezident Masaryk si skutečně vymínil oproti původnímu nastavení těch ústavních předpisů, mnohem širší roli prezidenta republiky, ale od toho jsme ustoupili právě po roce 1989, takže tato argumentace tou prvorepublikovou praxí se úplně míjí podstatou věci. A já bych chtěl říct, že naopak z toho systematického výkladu vyplývá, že to právě musí být předseda vlády, kdo má odpovědnost vlastně za to, jaká ta vláda bude a jak se bude vládnout. Protože ten výklad kolegy Hasenkopfa povede k tomu, že vlastně tady nebude nikdo, kdo by byl odpovědný reálně, za vedení státu, a to přece není přípustné,“ zastal se moderátorky Preuss.

„Pojmy negativní a pozitivní parlamentarismus si právě pan kolega s prominutím vycucal z prstu,“ odvětil Hasenkopf, moderátorka jej však žádala, aby se nevracel do historie. „My jsme se v roce 1993 posunuli v tom smyslu, že byly posíleny pravomoci prezidenta republiky. Byly ovšem posíleny pouze v tom smyslu, že prezident narozdíl od minulosti nemůže si sám o své vůli jmenovat do Fialovy vlády třeba pana Mynáře. Musí vycházet z toho návrhu. Ale neposunuli jsme se v tom smyslu, že by musel ten návrh přijmout a nemohl si vyžádat jiný. Jestliže článek 68 zní: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje řízením ministerstev nebo jiných úřadů, tak pak by tam musel být dovětek, který tam není, aby kolega měl pravdu, a ten dovětek by zněl: Návrh předsedy vlády prezident přijme,“ sdělil Hasenkopf.

Podle Preusse čte Hasenkopf celou věc zcela obráceně. „Vy to čtete úplně obráceně,“ reagoval Hasenkopf. „Ten článek, kde je výčet pravomocí, jsou pravomoci, které nejsou kontrasignovány, narozdíl od článku 63, ale ta limitace...“ vysvětloval Preuss, Hasenkopf oponoval, že jsou. „Ne, to nejsou kontrasignované pravomoci,“ odvětil Preuss a moderátorka poprosila Hasenkopfa, aby do toho nevstupoval. „Limitace spočívá v něčem jiném... Samozřejmě bude nyní na ústavních soudcích, je to neprošlapaná cesta, protože takový spor tady v zásadě ještě nebyl, s výjimkou právě sporu Miloše Zemana s předsedy vlády, či prezidentovi Havlovi, ale tam šlo o jinou záležitost, právě o kontrasignovanou...“ sdělil Preuss, ale moderátorka jej rovněž přerušila, aby nezabíhal do detailů.

„Ústavní soud je jednou z nejnepředvídatelnějších institucí v této zemi. Pokud ústavní soudci budou chtít rozhodnout rychle, rozhodnou rychle, pokud nebudou chtít, můžou rozhodovat třeba tři roky, jako jsme to viděli u volebního zákona,“ sdělil následně k rozhodování Ústavního soudu Hasenkopf. „Problém je v tom, co vlastně chceme po Ústavním soudu, aby řekl. Že prezident republiky je povinen vydat rozhodnutí? A smí vůbec předseda vlády v naději Petr Fiala, je vůbec oprávněnou osobou takovou kompetenční žalobu podat, když ještě nestojí v čele vlády? Je vůbec státní orgán?“ ptá se Hasenkopf.