Socialismus podle něho vstupoval „do své poslední kompletní sezóny“, i přestože tomu na první pohled příliš nic nenasvědčovalo. „Změny postupující zeměmi východního bloku se v Praze omezily na výměnu stárnoucího Gustáva Husáka v čele KSČ tragikomickou postavou Miloše Jakeše“, píše Šídlo a dodává, že pražský výbor KSČ začal v dubnu 1988 řídit nenáviděný hardliner Miroslav Štěpán.

Za jistý milník považuje neděli 21. srpna 1988, kdy lidé po 19 letech všeobecného strachu vyšli do ulic. Zajímavé na celé situaci ale vidí to, že hnací silou svolání demonstrace nebyla opozice v čele s Václavem Havlem, ale ilegální organizace: Nezávislé mírové sdružení a České děti vedené Hanou Marvanovou, Tomášem Dvořákem a Petrem Placákem, nejmladšími členy disentu. „Mladší ročníky to možná překvapí, ale v té době se hromadné akce nesvolávaly přes Facebook, ovšem ani přes mobilní telefony, a dokonce ani pevné linky,“ popisuje tehdejší situaci Šídlo. Tehdejší lidé si museli podle něho vystačit například s charismatickým hlasem Ivana Medka z Vídně na frekvenci Hlasu Ameriky. Prahou tak při demonstraci znělo po několik hodin skandování hesel, se kterými sice většina společnosti souhlasila, ale nahlas se nevyslovovala. 

• Celá zpráva zde

Podle něj i přestože se některé menší demonstrace konaly už předtím, tento den považuje za významný. „Komunismus v Československu definitivně vstoupil do fáze závěrečného rozkladu,“ přibližuje. Odstartoval podle něho sérii protestů, která dospěla až k 17. listopadu 1989. „Režim byl přitom stále brutálnější, nervóznější a dělal zjevné chyby,“ popisuje Šídlo a naráží na tvrdé potlačení Palachova týdne nebo poslední uvěznění Václava Havla, které vyvolalo masivní petiční akci za jeho propuštění. Zmiňuje také mnohem masivnější petiční akci, Několik vět. „Když z Hlasu Ameriky zaznělo i jméno Hany Zagorové, bylo jasné, že se konec blíží. Rok předtím by v něco takového nemohli doufat ani radikálně nejoptimističtější členové opozice,“ píše. Připouští, že pád komunismu nenastal jen kvůli demonstracím. „Ale ti, kteří přišli i za cenu rizika rány obuškem nebo i několika měsíců za mřížemi, jeho pádu zcela jistě dopomohli, protože otevírali oči ostatním generacím, které po roce 1968 ztratily naději,“ uzavírá.