Navštívili jsme velké město Zwickau (Cvikov), kde od třicátých let minulého století dominoval automobilový průmysl.

Komm, Trabi, komm!

Tehdy se tu vyráběly třeba vozy Audi, ale to bylo ještě v předválečném Německu. Pak se stihl udělat jeden typ značky Volkswagen, přišel socialismus, RVHP a objevil se tady fenomén doby – bakelitový trabant, který v současné době zažívá neuvěřitelný boom. I dnes, kdy je v blízkém okolí na takzvaně zelené louce postavena supermoderní továrna s roboty, kdy lidská ruka už dávno neskládá motor do auta, se po trabantu ohlédne snad každý. A měl to po sametových revolucích v socialistických státech spočítáno, byl pro smích – a nyní? Nejen že je vyhledáván sběrateli (za průměrný tráboš dnes dáte nejméně čtvrt milionu, zachovalejší a málo najetý je „za půl mega“ českých korun, ale shánějí jej vyznavači starých časů. Kteří ale staří rozhodně nejsou.

Východoněmecká nostalgie. Foto: Václav Fiala

August Horch Muzeum najdete přímo v centru města. Příští rok oslaví dvacáté výročí existence a má tu kolem 160 nablýskaných exponátů. Fandové veteránů si tady najdou své. Kdo třeba věděl, že Audi vyrábělo také motocykly? A jezdí sem i Češi, od hranic to zase není tak daleko, půldruhé hodinky maximálně.

Bakeliťáci vedou, o elektroauta není zájem

„Podívej se na toho trabanta, to je nádhera,“ je tady slyšet češtinu. Od mladé rodinky, která je doprovázena poněkud skeptickými prarodiči. „To je toho, tráboš, no,“ slyšíme. Jenže největší fronta se netvoří třeba u vládního neprůstřelného VW Phaetonu, ale právě u „bakeliťáku“. Ten je tady vystavován v řadě modifikací a přestaveb, od kombi až po nástavbu pro spaní na střeše. Kdekdo si chce sednout do jednoho z nich, před kterým se promítá krajina – a může začít alespoň virtuálně cesta – třeba na Balaton nebo k moři, k Baltu.
„Bylo to krásné,“ vzpomíná jedna se starších žen, které zde dohlížejí na to, aby návštěvníci příliš láskyplně nehladili automobilové miláčky a vůbec aby případná fronta pokračovala a nezastavovala se. Jaký je to rozdíl od jednoho bavorského muzea v Horní Falci, kde je jedna brigádnice u pokladny a pak vše je pod kamerami. Tady ve Cvikově je snad až nezaměstnáno. Kromě postarších žen je tady také několik hlídačů z jiných kontinentů. Zde se „chytili“ dobře. Ale stále se hledá – a zájem zase až tak velký není, platově jste prý někde kolem 2 000 eur, což není žádná láce. I když na Sasko…

Vzpomínky…

Nechme ale vzpomínat paní, která je do cestování trabantem prostě zamilovaná. „Nemohli jsme na Západ, ale jezdili jsme do Rostocku k moři. Do Maďarska nebo i k vám do Čech. Za pár marek byla cesta, takže náklady docela minimální. A auto nerozbitné, to vydrželo špatné cesty, špatné počasí, prostě byla to pro nás tehdy mladé šťastná doba – a ne, že ne.“

Jako souhlas k tomu je vidět omladinu, která se předhání, aby si už konečně sedla do trabantu a zkusila si, jak to tehdy za NDR bylo. A mladí jsou – nadšeni! Doslova hýkají nadšením. „To bych rád zažil,“ vykřikuje jeden z teenagerů. „To je lepší než s pitomým karavanem někde v luxusním kempu!“

Jestliže je trabant magnetem, pak pravý opak zažívá jeden elektromobil z produkce VW. Lidé kolem něj přecházejí, jako kdyby to byl vzduch. Spíše se zastavují u aut rovněž na elektřinu, které ale byly prototypy před dvaceti, patnácti lety. „To ještě nebylo elektrošílenství,“ konstatuje upovídaná paní průvodkyně. Je pravda, že vidět dnes lehký terénní automobil IFA už jinde nemáte vlastně šanci. „A nebyl tak ošklivý, jak se říká. Že jej chtěli jen na Kubě a v Nikaragui,“ konstatuje žena nabitá zkušenostmi, která by mohla dávat školení průměrnému automobilovému fandovi.