Tomki Němec, někdejší osobní fotograf posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla, přijel v úterý večer 5. listopadu do Rakovníka. Přední český fotograf s prezidentem Havlem, ikonou pravdoláskařů, strávil intenzivní tři roky, které před třemi roky zkoncipoval do fotopublikace, o kterou je zájem i v letošním výročním roce. Na projekci svých snímků z porevolučního období do středních Čech přivezl i lékaře Michala Šefra, který tehdy měl prezidenta na starosti sedm let.

Ocejchovaný fotograf

Tomki Němec doprovázel Václava Havla od prosince 1989 do roku 1992, do rozpadu federace. „Poté jsem spolupráci ukončil, protože jsem měl už plné zuby nikoli pana Havla, ale toho fotografování, protože jsem ho fotil tři roky velmi intenzivně a často jsem s ním pobýval víc než se svou rodinou. Chtěl jsem dobývat svět jinou fotografií než prezidentskou,“ vysvětlil na začátek s tím, že si je vědom, že to pro něj byla profesně nejvýznamnější zkušenost, a jestli po něm zůstane nějaká stopa, tak to bude toto. „Samozřejmě jsem za to rád a přijal jsem cejch, že jsem ‚ten, který fotil Havla‘. Za čtyřicet let jsem fotografoval spoustu jiných věcí, nicméně ten cejch rád přijímám,“ zdůraznil.

Svůj chronologický fotovýlet do historie zahajuje na projekčním plátně obrázkem, kde není žádná lidská tvář. Je na něm podchod na Václavském náměstí nad Muzeem, směrem na Vinohradskou třídu. „Za první fotografii jsem zvolil tuto, protože reflektuje dobu po Palachově týdnu, kdy Havla sebrali a zavřeli zase asi na půl roku. Někdo v podchodu na zeď nastříkal ‚Pusťte Havla‘. To vyfocené nemám, ale pak jsem zvěčnil až iniciativu někoho, zřejmě Státní bezpečnosti, kdo to narychlo přemaloval,“ uvádí. „My to stejně přečteme,“ ozvalo se z publika. „Všichni ne. Někdy si dělám test a ptám se, co je tam napsáno. Spousta lidí to nepřečte,“ vyvádí z omylu Tomki Němec.

Němcův snímek zdi s přemazaným nápisem „Pusťte Havla“ reflektuje dobu po Palachově týdnu, kdy Václava Havla opět uvěznili. Foto: Lucie Bartoš

17. listopad v horečkách

Hodně prý v listopadu a prosinci fotografoval, zejména ulici. „Pak jsem dostal horečky, anginu, prostydl jsem. Plno věcí z revoluce nemám zachyceno, protože jsem nebyl fyzicky schopný,“ podotýká.

Tomki Němec v Rakovníku. Foto: Lucie Bartoš

Studentská agentura Radost na katedře fotografie tehdy zvětšovala revoluční fotografie ve fotokomoře na klasický papír, chemickým procesem, žádným digitálním způsobem. „Zvětšovaly se snímky, např. ze zásahu na Národní třídě, a rozvážely se po republice jako informace. Žádné mobily a faxy neexistovaly. Jakýkoliv přenos informace z Prahy do Kladna byl o tom, že tam musel člověk dojet a ukázat: ‚Hele, takhle to vypadalo. Tohle jsou zbytky hadrů, protože ti policisté studenty fakt zmlátili.‘ Dneska by to bylo během vteřiny po celém světě,“ objasňuje obrovský význam reportážní fotografie v té době.

„Plno lidí zvětšovalo ve fotokomoře 24 hodin denně. Rozvážely se pak po celém Československu, než tedy Československá televize začala vysílat necenzurovaně, což ještě pár dní trvalo,“ dodává k tomu.

Jaká vede cesta k Havlovi? Nechtěl jsem to…

Právě v agentuře Radost tehdy vznikla idea zdokumentovat Havlovu inauguraci, jeho první den. „A studenti tehdy byli nejvíc. Kdosi, kdo znal lidi kolem Havla, to dohodnul. Já jsem několik dní předtím přišel do Občanského fóra a začal jsem pracovat na tématu Havel, nijak jsem v tom pokračovat neplánoval. Chtěl jsem vlastně udělat službu, o kterou jsem se přihlásil. Jinak jsem chtěl fotografovat lidi, ulici, neuvažoval jsem o fotografování prezidenta. Jenže, protože jsem zdokumentoval inauguraci 29. prosince, tak pak někdo navrhnul v tom pokračovat ještě týden. Z týdne se stal měsíc, z měsíce tři roky...“ vrací se k tomu, jak se k hlavě státu vlastně dostal.

Na někdejšího dvorního fotografa Václava Havla, Tomkiho Němce, dorazily desítky lidí. Někteří s sebou měli i jeho knihu fotografií. Vpředu uprostřed Havlův osobní lékař Michal Šefr. Foto: Lucie Bartoš

Ukazuje snímek, na němž Václav Havel přichází s Alexandrem Dubčekem na Pražském hradě do Vladislavského sálu, kde jednohlasně všichni komunističtí poslanci zvedli ruku pro Havla. „Tak si představte, vy mladší, že oni poslouchali na slovo čtyřicet let, protože se báli v rámci svých mentálních a politických mantinelů. Byli prostě zvyklí hlasovat vždy jednohlasně. Když něco bylo zelené a někdo řekl: je to červené, tak oni řekli: Ano, je to červené. Nyní byl navržen kandidát Havel na prezidenta, tedy veřejný nepřítel číslo jedna, zvolili ho jednohlasně. Nebyl tam ani jeden frajer, který by se zdržel nebo byl proti. To vypovídá dost o tehdejším systému,“ ukazuje, co vše v sobě jedna fotografie nese.