Zmíněný list přináší příběh například osmadvacetiletého Naela Hamadiho, který přišel z Turecka do uprchlického tábora v Jonkopingu v jižním Švédsku. Má bakalářský titul inženýra z univerzity v Damašku. Rozhodl se vrátit zpět na Blízký východ, i když ještě neví kam. „Vrátím se do společnosti, která je mi kulturně bližší. Začínat tu úplně z ničeho je nesnesitelné,“ vysvětlil Hamadi s tím, že by musel ještě „čekat dlouhá léta“. Trvalo by rok, než by dostal trvalý pobyt, a další rok, než by dostal povolení přivézt si rodinu. Manželku a tříměsíční dceru nechal v Turecku.

Trvalo by osm let, než bych tu byl schopen začít žít nový život

„A pak bude trvat mnoho let, než se naučím jazyk, než nostrifikuji svůj univerzitní titul a najdu si zaměstnání,“ řekl. „Prakticky řečeno bych na to potřeboval sedm nebo osm let, než bych byl schopen tu začít nový život, a to je tak obrovská doba, kterou nejsem ochoten proplýtvat.“

Celý text je ZDE

Obrovská svoboda, která tu je, mě pronásleduje

Huffington Post píše také o osmačtyřicetiletém Abu-Adelovi, který se rozhodl vzít svou rodinu zpět do Turecka. Má tři náctileté dcery a mladšího syna. „Nemohu je tady vychovávat. Ta obrovská svoboda, která tady je a hraničí s chaosem, se proměnila v ducha, který mě pronásleduje, kamkoliv jdu. Nezávislost, kterou tady děti mají, a jejich svoboda, aby si dělaly, co chtějí, a neustálá hrozba, že o ně přijdu, pokud bych je nutil, aby dodržovaly naše zvyky a tradice, to se pro mě stalo noční můrou, takže nespím,“ cituje list uprchlíkova slova.

„Nemůžu dovolit, aby moje dcery měly sexuální vztah s nějakým mladým mužem jen pod záminkou přátelství. A nemohu sedět v nečinnosti, kdyby se můj syn rozhodl pít alkohol. Tady je všechno dovoleno a to je pro mě nepřijatelné,“ řekl dále Abu-Adel.

Dvaadvacetiletý Hamza Agaan si zase stěžoval, že Švédové jsou „nespolečenští, introvertovaní a neumějí komunikovat. Ulice jsou tady ve Švédsku po šesté hodině večer naprosto prázdné. Nejsou tady žádné kavárny. Ani bary nejsou otevřeny, jen o víkendu. Prostě, tohle je země nudy a mizérie. Je obtížné naučit se jazyk a najít zaměstnání. Ztrácím naději, že se tady budu schopen integrovat. Je to tady pro nás imigranty nesmírně obtížné a čelíme tady taky otevřenému rasismu. Chci se vrátit k rodině a k přátelům a pokusím se vybudovat svou budoucnost v nějaké zemi, které rozumím a která rozumí mně. Tohle je úplně jiná planeta, která se radikálně odlišuje od toho, odkud jsem,“ řekl Agaan listu Huffington Post.