Definovat chudobu je problém. Jde o to, s čím současnou situaci porovnáme. Historickými fotografiemi chudáků čekajících ve frontě na polévku, anebo záběry Afričanů z oblastí postižených katastrofálním suchem lze úspěšně zlehčovat tvrzení, že na nás dolehla chudoba. Pokud se ovšem porovnáme se zbobtnalými milionáři, nahlédneme svou situaci v méně příznivém světle.

Současná inflace a drahota přivedla na hranici chudoby až čtvrtinu českých rodin, které jsou nuceny šetřit na jídle a topení. Komentář k této analýze z pera prorežimního liberála zní: „Chudoba českou společnost nepřemohla. Po zdražení energie a potravin však byla čtvrtina českých rodin donucena svou cestu k blahobytu přinejmenším odložit.“

Relativita chudoby souvisí s politickými preferencemi. Volič vlády, odpovědné za znehodnocení úspor a pokles životní úrovně, má tendenci vládu omlouvat. V obchodě se snaží vypátrat něco, co zlevnilo, a argumentem, že „není tak zle“ jsou pro něj plné nákupní vozíky těch, kteří se nemusí omezovat. Kdo vládu nevolil, má pro ni při pohledu na regál supermarketu sérii nepublikovatelných invektiv.

Důležitým znakem rozdělené společnosti je i to, že jedna její část má tendenci chudobu zlehčovat a druhá ji dramatizuje. Chudoba se jeví jinak, když přemýšlíme, co by se nám ještě hodilo, a jinak, když uvažujeme, co nám stačí. Všeobecně se pak dá říct, že žijeme na kontinentu, který je za vodou, a současně míří ke dnu. Evropa je horším místem pro život, než bývala, ale lepším, než bude.

Chudoba nesouvisí s mírou dosaženého pokroku, ani s efektivitou ekonomiky. Je důsledkem systému, který stojí na nerovnosti. Podobně jako platí, že snem otroka není svoboda, ale mít svého otroka, platí, že chudý netouží po rovnosti, ale jeho snem je prodrat se mezi bohaté. Mírou funkčnosti kapitalismu tak není spokojenost bohaté minority, ale iluze chudé většiny, že může zbohatnout. Udržitelnost kapitalismu nestojí na zvyšování životní úrovně chudých, ale na ochotě chudých „odložit svou cestu k blahobytu“.

I dnes platí, že sytý nevěří hladovému. Je to silná alergie na chudobu, přesvědčení, že chudí si svou chudobu vymýšlejí, že přehánějí, anebo že jsou si sami na vině, že nejsou bohatí. Pokud má alergie na chudobu navrch nad nespokojeností s chudobou, necítí politici poptávku chudobu řešit. Je to logické: kde není žalobce, není soudce. Životní úroveň chudých, ale také střední třídy, která se bude do chudoby propadat, bude klesat nikoli proto, že se proti chudobě nedá nic dělat. Bude klesat, protože má kam klesat.

Systém založený na nerovnosti potřebuje dobrý marketing. Pokud mají chudí na očích virtuální svět celebrit, kterým nic nechybí a užívají si luxus, systém funguje. Důležité je nestresovat chudé úvahami o skutečných příčinách chudoby. Nevěšet na nos těm, kteří odkládají svou cestu k blahobytu, že jejich zbohatnutí nebylo, není a ani nikdy nebude v kapitalismu prioritou. Ohrozilo by to nerovnost.