„Smrt jsme vytěsnili z našich životů za anonymní plenty,“ poznamenal hned v úvodu ředitel Krejčí. Je třeba to změnit. Totéž si ve svých pětašedesáti letech myslí i herec Lábus. Vzpomněl přitom na svého dědečka, kterému prý bylo přes devadesát let, jednoho dne seděl na zídce na své zahrádce, snědl guláš, vypil pivo a zemřel. „To byl v podstatě ideální konec,“ prohlásil herec. Vysokého věku 87 let se dožil i jeho tatínek, který byl ale poslední tři roky hodně nemocný, a Lábus k němu proto prý zavolal ošetřovatelku, která mu s péčí o tatínka pomáhala.

Lidé se bojí smrti, protože ji neznají

Provoz hospiců stojí tisíce korun denně na každé lůžko a peníze je třeba shánět i jinde než u státu. Rok co rok je to pro hospice boj o přežití. Síť domácích hospiců je u nás navíc stále velmi omezená, což bohužel znamená, že řada lidí musí svého umírajícího člena rodiny umístit do nemocnice nebo jiného zařízení, ať chce či nechce.

„Osmdesát procent z nás si přeje zemřít v domácím prostředí, ale podaří se to bohužel jen dvaceti procentům. Vypadá to jako klišé, ale je to o financích,“ posteskl si Krejčí s tím, že je to systémový problém, který se snad někdy podaří vyřešit. „V tuto chvíli začíná pilotní projekt mezi VZP a několika poskytovateli domácí hospicové péče. Projekt poběží jeden rok a já věřím, že se nám podaří VZP přesvědčit o potřebnosti a prospěšnosti domácích hospiců,“ uvedl ředitel.

Příbuzným je třeba poskytnout také psychickou podporu v tom smyslu, že medicína bohužel už neumí jejim blízkým pomoci, jejich konec přijde, ale tento konec je možné jim ulehčit, v maximální možné míře využít čas, který lidem zbývá. Každý musí vědět, že smrt je přirozenou součástí života, ale nejvíc se lidé smrti bojí asi proto, že ji vůbec neznají.