„U pečiva si už zvykli dát občas vstřícnější cenu,“ konstatuje jedna starší důchodkyně, „Ale pořád je to hodně a zbytek nasypou do pytlů, aby se to raději moc nevidělo, a jde to do kontejneru.“
Teplý odpad
V hypermarketu Albert mají teplý bufet. Grilovací tyčinky, grilované nebo pečené kuře, holandský řízek s bramborem, Nebudeme nyní hlídat, že v tom „holanďanovi“ je povětšinou jen strouhanka a pár desítek procent masa. „Už to sleduju dost dlouho,“ říká starší pán o holi. „Nevím proč, ale mají tu hlavně celá kuřata nebo dvě stehýnka. Půlku jsem tu prakticky neviděl. Nebudu přece kupovat celé kuře za pomalu dvě stovky, když jsme v rodině dva a ta půlka je maximum. I cenově. A pak něco zbyde. Občas tu vidíte i několik kuřat. A nezlevní se. Putují do kontejneru. Že by si něco odkoupili „za mrzký peníz“ zaměstnanci, na to se nehraje. Prostě udeří večer a už to jde do kontejneru. A ještě zvláštního, aby se do něj nikdo nemohl dostat. A šup s ním provozovateli odpadů a následně na skládku. „Hygiena by se potentočkovala, kdyby něco takového povolila,“ řekla nám pod podmínkou mlčenlivosti jedna z prodavaček. „Tady to máme teplé půl dne a co by se stalo, kdyby se něco rozdalo lidem bez domova.“
Ti si musí nechat zajít chuť. I když občas krouží kolem, ale to se spíš snaží, aby jim někdo něco koupil. Ale za plnou cenu třeba jen půl hodiny do zavíračky? Ani náhodou…
Tady a tam jinde
„Lidi jsou rozežraný. Tak ať si dají o rohlík méně,“ konstatuje ekolog Duchek. „Neváží si jídla. Tak holt to teda bude dražší. Alespoň nebudou mít takové zásoby doma, co pak stejně vyhodí…“ I když existují nejrůznější programy, jako je třeba potravinová banka, aktuální čerstvé potraviny to prakticky neřeší. „V Německu to alespoň někde na maloměstě vystrčí ven, ale tady u nás jako kdybychom měli zatměno,“ říká muž ve středních letech. „Radši toho koupíme víc než méně. Je jeden den zavřeno, státní svátek, a už se pořádají pomalu nákupní orgie. Jako kdyby už nic nemělo být za týden,“ konstatuje muž. „A markety a média to ještě podporují. Na jedný straně jsou lidi neskonale žraví, na straně druhý je tady spousta lidí, kteří nemají pomalu ani na rohlík. Třeba matky samoživitelky.“
Proč by nešlo odevzdat nějaké zbylé čerstvé potraviny třeba zástupci dětského domova, charitě a podobně? Vždyť zvířátkům do zoologických zahrad to podle tohohle pána jde. „Jako kdyby byl pejsek nebo kočička na vyšším stupni zájmu než člověk bez domova nebo se sociálními problémy.
Když to v Německu, ale třeba také v Rakousku jde, proč by to nešlo v Česku? Podle obchodníků by to byl další neúměrný nárůst administrativy. Takže by se to vlastně nevyplatilo. Odpad se platí, také není zadarmo, takže bez srdce vyhodit je to snazší.
„I když jsou ceny vysoké, pořád ještě je spousta lidí, kteří si neváží práce prvovýrobce,“ říká šéf plzeňské Agrární komory Jaroslav Šíma. „Když není, tak se doveze. Tahle zkratka ale nebude fungovat věčně. Měli bychom si více vážit těch, kteří nám zajišťují jídlo. Třeba i tím, že se k potravinám budeme chovat lépe.“
Jenže to je zatím jen marná vize. O tom, jak je mnoho věcí prostě nelogických, svědčí další příklad. Na trzích i v marketech se kupují sklenice s polévkou či třeba marmeládou. A prakticky nikde je nejde vrátit. Umyté. „Je to velmi složité,“ říká jeden z prvovýrobců z Klatovska. „Musíme tam mít povinné složení, dobu spotřeby a odstranit ten papír s textem, to je mnohdy nadlidské úsilí. Zkoušeli jsme to, jenže brigádnice nám seškrabala tak pět sklenic za hodinu. Když bychom jí měli dát odměnu alespoň 150 korun, tak je to naprosto neekonomické. A řekl bych vám – vyhoďte tu sklenici.“ Jenže problém má i další stranu. Ještě před rokem prý takováto malá sklenice o obsahu půl litru s patentním uzávěrem stála dvě koruny. Nyní už je kus za deset korun, a to není hranice.
Kam s nimi?
U velkých obchodníků, jako je třeba Globus, tohle prakticky neřeší. Jednou použitá sklenice končí, vymývat si ji můžete pro vlastní potřebu. A protože to jsou palety a palety nového skla, cena je o trochu příjemnější než v případě malého výrobce. Ale pod pět korun to určitě nebude. A jde o litrovou sklenici s patentním uzávěrem.
Pro zajímavost, třeba v Albertu najdete takovéto sklenice od dvaceti koruny za kus, určené spíše pro marmeládu, až po litrové za necelou padesátku. „Myslíte si, že někoho zajímá, že by použil ty použité pro svoji potřebu? Doba babiček, skákajících pro pírko přes plot, je nenávratně v tahu,“ konstatuje žena s několika dětmi. „Také voda něco stojí, ale věřte mi, já bych to odevzdala, ale není komu. A když je už vymyté nechám u popelnic, nebo přímo u kontejneru na sklo, tak je tam lidé povětšinou také hodí, a nevezmou si domů ani jednu. A když byste chtěli nějakou rozdat, pomalu se setkáte s opovržením a nevraživostí,“ svěřuje se.
Minulost pro budoucnost
„My si prostě nenecháme říci,“ konstatuje na to Duchek. „Někdo by i ledacos konal, ale narazí na takové překážky, že buďme rádi, že to nosí do kontejnerů.“ To zemědělec Šíma vzpomíná, jak to bylo dříve s mlékem. „Lahve byly zálohované. Podívejte u piva. Jenom krátce se to zkoušelo je nevracet a už jsme šupajdili zpět, jak to bylo dříve.“ Třetinka, to je trochu jiná, ale klasický půllitrový lahváč, to je prostě evergreen.
„Kdy lidi pochopí, že si platí – a ne málo – všechny ty krásné obaly,“ pokračuje mladá maminka. „Jenomže v situaci, kdy se prodavači bojí vám dát do vlastní sklenice třeba polévku, pak se s vrácenými sklenicemi nedostaneme dál. A to jsou jistě tisíce tun skla, které se prostě vyhodí nebo dokonce někde skončí na skládce – a tam to přetrvá věky.“
Nevratné sklenice. Foto Václav Fiala
…na krev
„Zahraniční pracovníci už vůbec nejsou zvyklí na nějaké třídění,“ stěžuje si jeden mladý student. „Ti to po vzoru Balkánu hodí do roští a je jim to jedno. Přinutit je, aby celé pytle všeho možného házeli do kontejnerů je nadlidský úkol a třídění skoro nemožné. A to se týká i Ukrajinců, kteří jsou prostě vychováni v jiném naturelu. A upozorňovat je, to si koledujete, že dostanete do nosu.“
S touto problematickou zápolí všechna města v blízkosti velkých montoven. A pak musí nastoupit místní technické služby, úklidové čety, aby zpod keříků a z roklí vyndavaly igelitové pytle, které se při troše štěstí neroztrhnou.
To ta ještě teplá grilovaná kuřata skončí rovnou ve spalovně nebo na skládce.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala