Čtvrtek 28. října je Den vzniku samostatného československého státu. Není tedy ani pouhým dnem volna, ani prázdnin, je to státní svátek, který připomíná, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní činitel, který chápe, že tato slova nejsou fráze, je prezident republiky Miloš Zeman. Svědčí o tom i jeho rozhodnutí udělit vyznamenání Alfredu Duff Cooperovi, bývalému předválečnému britskému ministrovi války vlády Nevilla Chamberlaina, jedinému předválečnému britskému ministrovi, který podal demisi na protest proti podpisu Mnichovské dohody. To tehdy odůvodnil slovy: „Válka se ctí, nebo mír beze cti. Pan premiér věří, že je třeba pana Hitlera oslovovat jazykem laskavým a rozumným. Já věřím, že je více otevřen naslouchat jazyku železné pěsti.“ 

Tak chápe státnost, úctu k právům a svobodám občana prezident, kterého řada politiků, novinářů a takzvaných „elit“ chce zbavit pravomocí, a o kterém tvrdí, že je „blázen, zrádce a nemocný stařec“. 

A ostatní? Někdo opisuje rok co rok ty samé vyčpělé, ztrouchnivělé fráze, které už nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají a které mnohé řečníky samy obviňují z pokrytectví a falše. Jak jen lze věřit frázím o kulturních a duchovních tradicích z úst těch, kdo tradice ve jménu pokroku pošlapávají? Jak lze věřit heslům o národní hrdosti a národních kořenech z pera těch, kdo národ z kořenů silou vytrhávají, aby jej prodali tu v Bruselu, tu v Berlíně, jindy ve Washingtonu a jindy zase v Moskvě? Kdo může věřit mnohomluvnému dovolávání se svobody těch, kdo občanům pravou svobodu berou a nahrazují ji malou, ale pohodlnou klecí zoologické zahrady?

Navzdory moři lží a frází, které každý rok při těch povinných slohových cvičeních našich ústavních činitelů slyšíme, má smysl ponořit se vždy znovu do variací na stejné téma. Loni jsme při příležitosti 102. výročí založení samostatného československého státu psaly v článku „Odvahu outsourcovat nelze“ mimo jiné následující:

• Proč vládne českému školství ochablost, zemdlenost a rezignace? Protože svého ducha plýtvají na okupační stávku za klima nebo za odstranění označení pohlaví ze studijního systému. Nikdo jim totiž neříká, že svoboda se nedá koupit, že odpovědnost se nedá zdědit a že demokracie se nedá nařídit. A tak užívají plody práce předků a nevšímají si uhnívajících kořenů stromu naší demokracie a státnosti.

• Letos neúčtujeme, neplánujeme, nevyznamenáváme, neslavíme. Víte proč? Protože nevíme, co chceme. A protože nevíme, co chceme, nevíme ani, co máme dělat. Rezignovaně čekáme na světlo na konci tunelu. Pro předsedu vlády je tím světlem vakcína. Ale pro generace našich předků byla světlem na konci tunelu svoboda.

• „Outsourcovat“ můžeme takřka všechno. Včetně čínských roušek a holandských ventilátorů. Co však outsourcovat nemůžeme, je odvaha. Jak politická, tak osobní. V letech 1918, 1939, 1968 a 1989 naši předkové odvahu měli. Letošní 28. říjen je pro nás šancí po mnoha letech, kdy jsme brali oslavy vzniku republiky jako samozřejmost, znovu dojít k hrdinskému zřídlu naší státnosti a napít se z pramene odvahy. Jinak se může stát, že další 28. říjen už slavit nebudeme.

Svoboda. Demokracie. Odvaha. Tři roviny, které definují souřadnice našeho každodenního života. Kde se v těchto souřadnicích po roce naše stotříletá republika nachází?