Winkler se v pořadu mimo jiné vyjádřil k tomu, proč se stane duševní nemoc z toho, když na nás dopadají vjemy a myšlenky z okolního světa. „To je složitá otázka a je to u každého člověka individuální. Musí se seběhnout více faktorů, i nějaká biologická predispozice. Ale jsou to i faktory, které souvisí s duševní gramotností, že třeba dlouho si o pomoc neřeknu ani ve svém blízkém okolí. Dlouho se nesvěřím, s nikým si o tom nepopovídám; jsou to všechno věci, které by nám vlastně mohly pomoci, takže když se ty faktory nakumulují, tak pak se z toho může stát to, že člověk opravdu začne pociťovat ty věci tak intenzivně... A začnou tak narušovat jeho sociální a jiné fungování, že je můžeme potom považovat za duševní onemocnění,“ podotkl.

A není dnešní doba, přestože na nás dopadá spousta nových věcí, vlastně daleko jednodušší, než byly krizové situace typu války nebo něčeho takového? Nejsme trošku zhýčkaní? Nestala se z chození k psychologovi či k psychiatrovi móda? „Nemyslím si, že by se z toho stala móda. Ale naše kvalita života, na tom záleží daleko více. Pokud jsme řešili morové epidemie, pokud jsme řešili válečné konflikty a tak dále, tak to záleželo více na něčem jiném. Dnes ta naše kvalita života je opravdu hodně daná tím, jak my dovedeme se k tomu životu postavit a jak dovedeme s těmi výzvami, které jsou okolo nás, zacházet,“ zmínil Winkler.

Duševní nemoc podle něj můžeme definovat různými způsoby. „Nejjednodušším způsobem je říct, že jde o narušené duševní zdraví v tom smyslu, jak ho definují diagnostická kritéria, která jsou k tomu používaná ve statistických manuálech, ať už v těch amerických, nebo těch evropských, nebo můžeme říct, že to je to, co nám diagnostikuje lékař. Ale společný jmenovatel je to, že to nějakým způsobem narušuje fungování, narušuje nám to to, jak se cítíme a jak fungujeme,“ dodal.

Winkler také shrnul dopady pandemie na duševní zdraví. „Z těch našich dat a z informací, které máme k dispozici, tak vidíme, že opravdu dopadl na psychiku české populace. A my jsme dělali několik výzkumů na toto téma a měli jsme to štěstí, že jsme měli výzkumy i z té doby před covidem, takže jsme to mohli porovnat a z těch našich výzkumů opravdu vyplynulo, že ten výskyt duševních onemocnění v populaci, té dospělé, narostl, a narostl velmi významně, z nějakých 20 na 30 procent k jaru 2020 a potom i k podzimu 2020, takže na těch vidíme, že na tu populaci dopadl. A ta věc u duševních onemocnění je taková, že když chcete zjistit ten skutečný stav, musíte se dívat do té populace; nestačí vám se podívat jenom na to, jaké zdravotní služby jsou čerpané, protože většina lidí, kteří mají problémy v oblasti duševního zdraví, tak nečerpají žádnou odbornou pomoc. To znamená, že ta data o té čerpané péči vám zase v tomto neřeknou,“ podotkl. 

A bude hůř? „Věřím, že ne,“ řekl optimisticky Winkler.

Závěrem se Winkler vyjádřil i k reformě péče o duševní zdraví. V čem je potřeba? „Tak když to vezmeme z toho širšího pohledu, tak vlastně my, stejně jako ostatní státy, které byly na východ od železné opony, tak tu svoji psychiatrickou péči nereformovaly v souvislosti s tím, jak se měnily možnosti psychiatrické péče. Jak přicházela psychofarmaka, která umožnila lidem s duševním onemocněním, i s velmi závažným, žít běžně v komunitě za podpory psychofarmak a jiných služeb – komunitních, sociálních. A protože tady vlastně ideologicky jako by neexistovaly sociální problémy, tak bylo výhodné držet ty lidi za zdmi nějakých velkých psychiatrických nemocnic, v podstatě tady došlo k tomu, že populace vnímala duševní onemocnění velmi stigmatizovaně a přistupovala k nim tak, že jako buď duševní nemoc mám a pak patřím do psychiatrické nemocnice, nebo nemám a pak v pohodě a nemusím se o sebe nijak starat,“ podotkl Winkler, jemuž podle jeho vyjádření vadí slovo blázinec, neboť stigmatizuje péči.