Zahraniční a s nimi i česká média hlásí, že Kuba bude hostí první setkání papeže a moskevského patriarchy od roku 1054, kdy mezi římským katolicismem a pravoslavím vzniknul tak zvaný „velký rozkol“. Velký rozkol (schizma) v roce 1054 vlastně už jen dokončilo letité spory mezi dvěma odnožemi křesťanství, které se z historických důvodů vyvíjely přes společný křesťanský základ odlišně.

Klíčovým byl rozpad Římské říše na dvě části, jeho důsledky a samozřejmě dopady různých kulturních vlivů či odlišné podmínky, ve kterých křesťanství působilo. Na Západě došlo od 5. století k rozdrobení moci císařství, zatímco v Byzanci pokračoval princip cesaropapismu (hlavou církve byl císař) a církev tu byla v podstatě součástí státu – tehdy silné Byzantské říše. Na politicky rozdrobeném Západě si tak církev postupně vybudovala nezávislé postavení a autoritu, což vedlo později ke sporům o nadřazenost papeže nad císařem. Ale také ke sporům o první pozici římského biskupa – tj. papeže vůči dalším čtyřem patriarchům v rámci tzv. pentarchie a v rámcích společné církve.

Obě odnože církve společně vedly rovněž teologické a liturgické spory. Ten nejznámější je teologicko-filosofický spor o takzvané filioque (i ze Syna) ve Vyznání víry. K jiným patřila například otázka použití kvašeného nebo nekvašeného chleba při přijímání a obecněji vztah k rituálům. Svojí roli měla ale samozřejmě i bezprostřední politika – vedle prvenství papeže například konflikt o „sféru“ vlivu na Balkáně, kam pronikal katolicismus i pravoslaví. Tyto spory, vlekoucí se nikoliv roky, ale staletí, vyvrcholily v roce 1054 vyhlášením schizmatu. Papež Lev IX. a konstantinopolský patriarcha Michal I. se tehdy vzájemně exkomunikovali a tento symbolický akt vzájemného vyloučení platil až ro roku 1965. Fakticky to znamenalo, že se obě církve nejenom oddělily věroučně a správně, ale také to, že se vzájemně začaly vidět prizmatem kacířství a samy sebe jako jediný zdroj spásy. Nicméně jejich vzájemné spory nebyly nikdy jen věroučné, ale samozřejmě také velmi politické a konkurenční. To zvláště platí pro prostor východní Evropy, kde se po staletí katolictví a pravoslaví střetávaly – a polem jejich střetu byly dnešní Ukrajina a Bělorusko.

Kyjevská Rus byla christianizována po roce 988 z Byzance, a tedy v době formální jednoty církve. Také proto sdílí dodnes pravoslaví s katolíky řadu svatých. Například ruská pravoslavná církev uctívá sv. Václava (Vjačeslav) a sv. Ludmilu. Nicméně celková orientace tohoto prostoru, před i po rozkolu, směřovala logicky směrem na jih a k Byzanci, pod jejíž církevní křídla Kyjevská Rus a její následnické státy patřily minimálně do 15. století. To znamenalo, že přejala křesťanství východní ritus s jeho důrazem na tradice, rituály a jejich dodržování, a také specifický vztah světské moci (státu) a církve. Obecně platí, že pravoslaví klade právě na rituální stránku větší důraz než katolictví. To také znamená relativně větší důraz na konzervativismus jako zdroj autenticity či opravdovosti.

Ruské pravoslaví a Řím

V uplynulých staletích došlo nejméně ke dvěma pokusům o to rozkol překonat, jenže ani jeden z nich nebyl postaven na rovnocenném dialogu. Florentský koncil dosáhl v roce 1439 unie mezi římskou církví a pravoslavím v podmínkách, kdy slábnoucí Konstantinopol hledala ve stále zoufalejší situaci na Západě spojence proti osmanskému náporu. Florentská unie ale nebyla úspěšná (uznávala např. papeže za hlavu veškerého křesťanstva) a pravoslavní biskupové se po návratu domů setkali s téměř jednohlasným odmítnutím. Tehdejší moskevský metropolita Isidor, který unii ve Florencii podepsal, skončil v Moskvě ve vězení a svojí funkce byl zbaven. Fakticky bylo důsledkem této epizody prohlášení autokefality ruské (moskevské) církve (autokefalita znamená administrativní nezávislost), i když vlastní moskevský patriarchát formálně vznikl až v roce 1589.

Druhý pokusem, který na dlouho (v podstatě do dnešních dnů) zkalil vztahy mezi ruským pravoslavím a katolickou církví, byla Brestská unie. Ta byla uzavřena v roce 1589 a dala vzniknout řeckokatolické či uniatské církvi, která si ponechala východní ritus, ale uznala papeže a jeho autoritu. Uniatská církve vznikla pod politickým krytím Polska, které v prostoru dnešní Ukrajiny a Běloruska tvrdě konkurovalo Rusku. A uniatství na Ukrajině i v Bělorusku se stalo poměrně ostře vnímaným problémem i po rozpadu SSSR a v rámci Ukrajiny i jejího hledání jednotné státní ideje. Ostatně podobně jako pokusy katolické církve pod vedením Jana Pavla II. posilovat misionářskou činnost církve v ruském pravoslavném prostoru po roce 1991, které podle některých souvisely s tzv. proroctvím z Fatimy. Tyto problémy byly spolu s majetkovými spory pretextem pro odmítavý postoj Moskvy k rozvíjení přímého dialogu s Římem.

Kubánská schůzka a argentinský papež

Římský pontifex a moskevský patriarcha se poprvé setkávají na Kubě, která je vnímána jako neutrální území, umožňující symbolicky překlenout staleté spory mezi oběma církvemi. Setkávají se také dvě velmi odlišné osobnosti, které ale obě byly schopny projít kariérou ve velmi uzavřeném a strukturovaném prostředí církevní hierarchie.

Papež František pochází z Argentiny a je prvním neevropským papežem v moderních dějinách církve a vůbec prvním z (Latinské) Ameriky. Mnozí pozorovatelé správně upozorňují na to, že nezápadní původ papeže mu dává poněkud jinou a více nuancovanou perspektivu na vztahy mezi Západem a zbytkem světa, včetně dnešního Ruska. Papež také od samotného počátku překvapil nejen svojí osobní skromností, ale poměrně radikálními sociálními názory a ostrou kritikou kapitalismu. Nicméně v některých otázkách i on zůstává poměrně konzervativní či tradicionální (manželství homosexuálů, celibát, kněžský status pro ženy). Papežovy liberální a někdy revoluční názory jsou nuancované jeho vírou a do značné míry také církevní tradicí. Papež vystupuje nikoliv jako představitel Západu v politickém smyslu slova, ale jako autoritativní představitel západního křesťanství, které rozhodně není totožné s Evropou či tzv. Západem.

Patriarcha z Leningradu

Jeho moskevský protějšek, patriarcha vší Rusi Kirill (Gunďajev), je prvním patriarchou, který se narodil v SSSR – mimochodem také v Leningradu jako ruský prezident – a představuje svým přístupem (tradičně) spíš oporu ruského státu, než že by byl kritikem stávajícího řádu. Nebylo asi vůbec náhodou, že při nástupu do funkce řekl, že si vztahy mezi státem a pravoslavnou církví představuje jako „symfonii“. Ruská ústava přitom ale má článek o oddělení církve od státu, takže role pravoslaví je semi-oficiální. V oblasti tradičních hodnot jako je rodina nebo manželství a v kritice současného „morálního liberalismu“ se s papežem Františkem Kirill shodne. Naproti tomu o osobní „skromnosti“ patriarchy se v Rusku mluvilo hodně především v roce 2012, kdy se na fotografii objevil s hodinkami za 30 tisíc dolarů. Ještě větší skandál pak vzbudila snaha hodinky z fotky vyretušovat. Kirill nevystupuje v žádném případě jako představitel celého křesťanského Východu a pravoslaví, ale jen jako představitel toho ruského.

Ostatně, papež František se už několikrát sešel (a také společně modlil) s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem, který má v pravoslavném světě tradičně nejautoritativnější postavení. Je takzvaným „ekumenickým“ patriarchou, prvním mezi rovnými. Jinak řečeno, setkání Františka a Kirilla je na jednu stranu pokračováním dialogu mezi katolickou církví a pravoslavím, ale zároveň je prvním krokem v dialogu mezi katolicismem a ruským pravoslavím na úrovni jejich hlav. Prvním bodem či mostem v něm je avízovaná deklarace na obranu křesťanů v současném světě – což je celkem logická spojnice mezi oběma konfesemi a problém, který odkazuje k pokračujícímu syrskému konfliktu na Blízkém východě a ke „genocidě“ křesťanů v této oblasti.

Za vším hledej Putina?

Záhy po oznámení historického setkání se řada komentátorů pozastavila nad tím, jak schůzka pomůže zlepšit image Vladimira – bez jeho „požehnání“ se prý schůzka ani nemohla realizovat. V symbolické rovině se jí určitý smysl upírat rozhodně nedá, ale je třeba dodat, že motivy patriarchy jsou mnohem širší. V květnu 2016 se chystá církevní synod celého pravoslaví na Krétě a ruský patriarcha před ním chce vystupovat se stejnou prestiží jako jeho konkurent v pravoslavném světě – ekumenický patriarcha z Konstantinopolu Bartoloměj. Setkání s hlavou katolické církve je diplomatickou ofenzívou, která mu v tom má pomoci. Je tu tedy motiv církevně-politický, který stojí v pozadí schůzky a přesahuje „image“ Putina, i když obecnější politické okolnosti schůzky nelze podceňovat.

Papež František už sklidil kritiku ohledně svojí červnové schůzky s Putinem. Tehdy americký velvyslanec ve Vatikánu Hackett papeže „soukromě“ vyzval, aby byl k Putinovi více opatrný a jasněji (tj. v západní politické linii) vyjádřil obavy o územní celistvost Ukrajiny. Papež František Putinovi daroval medailonek s andělem míru, který měl symbolizovat volání po solidárním a mírovém světě, postaveném na spravedlnosti… – a evidentně volil jinou formu dialogu s ruským prezidentem. Vedle toho papež už v únoru 2015 nazval k nelibosti řady Ukrajinců (mezi nimiž má Řím 5 miliónů řeckých katolíků) válku na Donbase jako „bratrovražednou“. Podle všeho je papežská linie vůči Rusku odlišná od té politické západní a má svoje kořeny jednak v papežově argentinském, „nezápadním“ původu, ale především ve faktu, že vystupuje jako hlava katolické církve a nikoliv politické organizace nebo státu.

Nicméně také Vatikán, který se o setkání obou hlav církví snažil od doby Jana Pavla II., měl na této symbolické a prestižní schůzce svůj zájem. Byla to totiž ruská strana, která takové setkání a navázání přímého dialogu dlouhodobě odmítala. Z politických i tradičně konzervativních důvodů, které mimochodem nepominuly ani dnes – ne všichni v ruské pravoslavné církvi tuto schůzku vítají.

Je určitým paradoxem, že historické setkání mezi hlavami katolické církve a ruské pravoslavné církve, s ohledem na ne příliš ideální dějiny vztahů (také na Ukrajině), se může konat právě v době ideologického a geopolitického konfliktu mezi Západem a Ruskem. A ne v klidnějších dobách prozápadní orientace prezidenta Jelcina a částečně i Putina (do roku 2008) a Medveděva. Historické okolnosti jsou ale často tvůrci těch největších paradoxů.