„V západní praxi bývá spíše než setkání obou polarit v jednom člověku častější jejich sjednocení v rámci celé společnosti – různé politické strany či jiná ideologická uskupení si uzurpují vždy jeden konec polárního páru a jejich pracným dohadováním povstává chod státu,“ píše v knize Evropa na rozcestí, kterou vydalo Nakladatelství Academia v roce 2015, Stanislav Komárek. V jednotlivých kapitolách se zamýšlí nad doublethinkem, lidskými právy, multikulturalismem, globalizací a dalšími tématy současnosti.

Pravda je jako přímka

V druhé kapitole Polarita naší percepce světa a její důsledky Komárek dokončuje výklad uvedený výše, když uvádí: „Parlamentarismus je toho zcela krystalickým příkladem: Každá ze stran na tom konci polární dvojice pravd, který uchopila, víceméně nereflektovaně lpí, a pokud by nebyla vyvažována svým opakem, hnala by zemi velmi rychle do zkázy, řekněme jako v roce 1948 u nás. Pravda se totiž skládá ze dvou polárních polopravd podobně jako přímka ze dvou polopřímek. To, že je země jakžtakž obyvatelná, je umožněno zejména tím, že držitelé různých konců polarit se vzájemně vyruší za vzniku česhosi jako ‚třecího tepla‘. Jen velice málo lidem v našem kulturním okruhu je vědomě zřejmo, že ‚protivník‘, který je nám už svým náhledem na svět protivný, drží také polárně-komplementární kus pravdy  – už samo zavedení parlamentarismu, kdy opozice není preventivně vystřílena, ale trpěna, je prvním krokem k tomuto stavu (věc je patrna i téměř na každém internetovém blogu v diskusi: Čtenáři vždy přispěchají s pravdou komplementární, kterou tam nenašli. (To kupodivu nevystihuje celkovou náladu na síti: Pod blogem s opačným názorem zase najdeme především k němu protikladné reakce.) Že by ale někdo vědomě sjendocoval protiklady v sobě, je ovšem velkou výjimkou.“

Ohledně doublethinku, tedy schopnosti podržet v paměti dvě protikladná přesvědčení a obě akceptovat, píše, že jev sám není jen výrazem falše a pokrytectví, ale spíše výrazem polární podvojnosti našeho prožívání světa vůbec. Z hlediska podvojného prožívání vztahu může být malé dítě andílek i řvoucí fakan. „Zcela podobně je tomu u jevů společenských, kde vždy jedno politické uskupení drží jeden konec pravdy, domnívaje se, že ji drží celou. Tak se jeví nadnárodní korporace jako požehnání pro svět, zajišťující optimální produkci levných hmotných statků, alokaci peněz a lidských zdrojů, i jako ďábelské souručenství, ždímající zemi i lidi bez všech skrupulí  a unikající vší odpovědnosti i placení daní, či se spodní společenské vrstvy mohou jevit jako nebohé oběti samopohybů kapitálu i jako líná a netečná parazitní banda,“ vysvětluje.