Již oficiálně se přestala používat značka České aerolinie. Má se nad tím mávnout rukou, že „to je trh“ a „to je život“, nebo je to známka toho, že „náš stát už není hrdým státem“, jak také na to téma padlo?

Asi by lidé mé generace dokázali odbýt zmizení ČSA ze seznamu podniků a podnikatelů, až symbolicky spojených s existencí Československa, povzdechnutím to je život, takový je svět a takoví jsme my! Dnes ale už skoro dvě generace pochopily, že vyprávění a anekdotické příběhy, plnící první příběhy prezidenta Václava Havla, byly jen kouřovou clonou, která měla zakrýt fundamentální proměnu státu, společnosti i kultury.

Petr Pithart v Echo24 k tomu napsal v glose nadepsané Zásadní slovo filozofa – Bělohradskiánský obrat, několik slov, kterými reaguje na intelektuální ekvilibristiku dnešní doby. Možná chce připomenout snad i jeho se dotýkající trápení našich současných dnů, když napsal  … i my, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme přece také každý nějak zranění. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav světa, země: Málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí být bez viny, je sám intelektuální dezolát.

Nevím, zda tím myslí, jak hluboké a neléčitelné rány vznikaly v době, jejímž významným událostem jen nepřihlížel, ale také je spoluvytvářel. Mohl by ale být konkrétnější a třeba jen statisticky vzpomenout, co všechno se v české a slovenské ekonomice muselo změnit díky rozhodnutím, která byla importována ze zahraničí, a kterou místní kompradoři tak hlasitě propagovali. A proč někteří nejen neřvali, ale dokonce podle jeho doporučení hledali černé nitky vedoucí do Slušovic. Dnes, při příležitosti zániku jednoho z posledních produktů národohospodářské soustavy první republiky, někdo připomene, proč tomu tak bylo a zda je ještě něco, co by se podobně jako v minulých letech dalo restrukturalizovat.

Populární Vidlákovo upozornění na historicky známé Vsdejte se, nyc se vám nestane! by snad mohlo být odkazem na biblické boží odpuštění viníkům, ale začátek něčeho jiného, než co jsme dosud žili, to asi nebude. Snad ale bude víc těch, kteří jsou sami sobě dezoláty.

Ať už je stát hrdý, či ne, slaví dnes svůj nejdůležitější státní svátek. Zajímá to vlastně někoho, nebo jsou občané prostě rádi, že mají prodloužený víkend?  

Česká TV nás v nějakém svém předvečerním diskusním pořadu (zřejmě starší provenience) upozornila, prostřednictvím Jana Rychlíka (podle CV na Wikipedii prof., PhDr., DrSc a d.h.c. z FF UK), že je trochu absurdní slavit 28. října státní svátek, když tento stát neexistuje. Jeho diskutující partneři tomuto eristickému triku významně neoponovali, a tak lze předpokládat, že si z toho vezme ponaučení pan prezident a bude udělovat svá státní vyznamenání některý jiný den. Jistě to bude rozhodnuto, ztráta prodlouženého víkendu nebolela jeho přátele na motocyklech nebo davy na dotovaných cyklostezkách. Nebo už by to nemusel být Den znárodnění, jak si jistě pamatuje z doby předlistopadové, ale třeba Den odnárodnění, privatizace a restitucí. Nejsem si jistý, zda by to mohlo být 1. dubna běžného roku, ale jistě by se na to mohl zřídit nějaký nový Ústav konečné paměti národa a jeho pracovníci, třeba podřízení z řad dnes nezaměstnaných Pirátů by vymysleli něco lepšího. Alespoň na nějakou dobu, než se zapomene nejen Československá, ale i Česká republika.

Problémem je, v jakém prostředí se na státní ideu ptáme. Jsou taková, kde občané opojení svým lacino nabytým bohatství, by mohli, podle posledního předsedy vlády Československa (tehdy už České a Slovenské federativní republiky) oprášit téměř staročeské, ale nezapomenutelné heslo: Co můžeš urvat urvi, co nemůžeš zk*rvi! Jistě by se to dalo pojmenovat slušněji, ale asi by pak bylo těžké nebýt dezolátem, podle slov Petra Pitharta, který si myslí, že v tom jedeme všichni.  A tak státní ideou, podle těch, kteří se podílejí na degradaci myšlenky České republiky, a o které ve svém soukromí jistě nepochybují, je chránit svá hrdla a statky až do odúmrti.

Abych nebyl jen  pasivním přihlížitelem, dovolil bych si připomenout slova preambule Ústavy ČR a navrhl, aby před každým zasedáním obou zákonodárných sborů PČR všichni jeho členové povstali a společně ji (jak se dnes tak trochu přihlouple říká – napříč politickým spektrem) citovali. Je to jen necelých dvacet řádek, a tak by si ani nemuseli přidávat na platech. Je to sice rituál, ale jak víme, bez symbolů a rituálů politika, podle hned několika amerických politologů, neexistuje. Dělá se to tak v některých zemích, dokonce i v těch, kterým chceme dovážet svou demokracii.

Americký exprezident Donald Trump uvedl, že v případě svého znovuzvolení zveřejní dokumenty týkající se vraždy prezidenta Johna F. Kennedyho. Co byste tak čekal, že z toho vyplyne?

To by mne opravdu zajímalo, protože patřím ke generaci, která byla ve jménu bezpečnosti Spojených států systematicky obelhávána. Mělo to být nejdříve pod zámkem jen padesát let, potom, pokud se nemýlím, se opět váhalo, zda nejde o ohrožení bezpečnosti Spojených států a konečně v roce 2021 oznámil Státní archiv, že bude možné nahlédnout do cca 1500 ks fotokopií a originálních dokumentů. U nás to bylo komentováno jako konec konspiračních teorií, ale jen asi omylem. Nikoliv teorie, ale konspirace už dávnou existovaly a existují, prostě jen proto, že když je něco tajné, zjitřená moc bezmocných utíká k fantasijním přeludům, fantasknosti, a pak je už jednoduché domnívat se, že se jedná konspiraci, spiknutí, komplot etc. Netýká se to jen vraždy JFK, ale i celého klanu Kennedyů, jejichž příběh vyrostl až v bizarní konstrukci gangsterského typu.

Historická studia a badání mají své tradiční metody od dávnověku a předpokládám, že jsou použitelné i v době AI. Ale i zneužitelné, a tak atentáty a pokusy o zavraždění politiků jsou a asi budou stále lákavým tématem tragikomických příběhů. Předpokládám, že heuristická analýza je nezbytnou metodou dodnes vyučovanou, a proto i historický fakt smrti JFK nebude jen krátkodechou epizodou pro nedělní NYT.

Fotogalerie: - Střední Evropa na křižovatce

Víme, že jedním z hesel Trumpova prvního termínu bylo Amerika first! Jako každé politické heslo je ale jenom heslem. Avšak jak kdysi napsal jeden americký politolog – mimochodem žák z ČSR pocházejícího a slavného Karla W. Deutsche – Odstraňme slogany z politiky a zmizí politika. Tomu odpovídá také hra s čísly, která je dnes opět součástí Trumpovy předvolební kampaně a můžeme jen spekulovat, co tím pravděpodobný budoucí prezident myslí. S jeho kampaní jsou spojovány různé, někdy až neobvyklé výroky předpokládaného prezidenta i viceprezidenta, které, podle mého názoru, mají původ ve zvláštní povaze charakteru těchto politických osobností.

Jiným problémem jsou evropské a někdy až komické české interpretace jejich slov. Čemu zde říkáte bezohlednost, by se dalo pojmenovat jako nediplomatická, až vojácká jednoduchost. Ta může spoluvytvářet jiné politické, ekonomické nebo finanční prostředí ve Spojených státech než v Evropě. Snad bychom mohli trochu převrátit tu zde citovanou definici důležitosti na finanční, ekonomické a politické okolnosti. Tím zařadit amerického prezidenta a jeho úřad jen jako jeden neobroušený kamínek mozaiky nebo stavebních kamenů konstrukce Spojených států. Pak bychom nemuseli spěchat s výroky, kterým chceme přikládat svou důležitost a své významy, které jsou, zejména v době symbolizované současným starcem ve Washingtonu, zavádějící.

Fotogalerie: - Koaliční smlouva ve středních Čechách

V Gruzii vyhrála ve volbách poměrně drtivě strana miliardáře Ivanišviliho, který se staví rezervovaně ke vstupu do EU a je označován za „proruského“. Prezidentka země označila volby za zfalšované. Lze čekat cosi jako další „Majdan“?

Možná si paní prezidentka Salome Zurabišvilová ještě pamatuje osudy svých předchůdců. I když předpokládáme, že osobnost na této úrovni a v tak strategicky zajímavé zemi, jako je Gruzie, má silnou podporu  agentů, které tato oblast zajímá. Své zkušenosti s tím měli téměř všichni od dnů prvního prezidenta Eduarda Ševarnadze (1995–2003) a zejména Michaila Saakašviliho (2008–2013). Zejména druhý zde jmenovaný je téměř symbolem politika, který se stal hříčkou osudu zrozeného z vůle velmocí, nebo mocí nemocných velmocí.

Nemůžeme si myslet, že paní Salome je nezávislá gruzínská politička, která může pracovat pro svou zemi bez dohledu ze zahraničí. Podobně je na své vnější vztahy odkázán i její politický odpůrce Bidzina Ivanišvili. Zdůrazňovat Ivanišviliho afilaci k Ruské federaci, je nošením dříví do lesa, podobně jako upozorňování na západní vlivy na paní Zurabišvilové.

Fotogalerie: - Rodiště Tisa

Gruzínští hrdí vlastenci často připomínají svou velkou kulturu a tisíciletou historii a také skutečnost, že tato historie je dějinami potoků, řek krve. Psal o tom sběratel gruzínského folkloru v 19. století Rateli, jinak pěvec opery v Tiflisu (1851) Navrátil, původem z českého Národního divadla v Praze.

Někdy se zdá, že Chruščovovův ukrajinský odboj proti J. V. Stalinovi překryl historický fakt, že Gruzínec Stalin stál v čele SSSR nejméně čtvrt století a styky mezi Moskvou a Tbilisi byly multikulturní a samozřejmě politické. Pozastavovat se nad tím, zda Ivanišvili není vlastně Ivanov, původem nebo výchovou, je proto cestou do slepé uličky. Spíše bychom měli zkoumat jaké má státní občanství (léta měl pouze francouzské) a pro které blízké nebo vzdálené zahraničí je nebo bude jako politik atraktivní. Nebo přemýšlet o tom, zda v případě předpokládané změny americko-evropských úspěchů na Ukrajině, se může stát cílem majdanských technologů třeba jen část Gruzie. Ačkoliv představa, jak evropský plukovník nebo instruktor US Army se klaní u Stalinova památníku v Gori, se někomu, z dnes stále víc a víc nejistých  Evropanů, může zdát být nemožná.

Psali jsme:

Pozdě si všimli, jak Konečná roste. Slova Babiše a polekaná koalice. Zbořil má jasno

Zbořil Hřebejkovi, Trojanovi a dalším: Jidášská mošna není bezedná

Zbořil: Etzler. Hřebejk. Novotný. Nechtějí si přiznat, že za tu prohru mohou taky

„Její slova jistě nezapomenou.“ Zbořil vidí, co vyplavily povodně