Již oficiálně se přestala používat značka České aerolinie. Má se nad tím mávnout rukou, že „to je trh“ a „to je život“, nebo je to známka toho, že „náš stát už není hrdým státem“, jak také na to téma padlo?

Asi by lidé mé generace dokázali odbýt zmizení ČSA ze seznamu podniků a podnikatelů, až symbolicky spojených s existencí Československa, povzdechnutím to je život, takový je svět a takoví jsme my! Dnes ale už skoro dvě generace pochopily, že vyprávění a anekdotické příběhy, plnící první příběhy prezidenta Václava Havla, byly jen kouřovou clonou, která měla zakrýt fundamentální proměnu státu, společnosti i kultury.

Petr Pithart v Echo24 k tomu napsal v glose nadepsané Zásadní slovo filozofa – Bělohradskiánský obrat, několik slov, kterými reaguje na intelektuální ekvilibristiku dnešní doby. Možná chce připomenout snad i jeho se dotýkající trápení našich současných dnů, když napsal  … i my, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme přece také každý nějak zranění. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav světa, země: Málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí být bez viny, je sám intelektuální dezolát.

Nevím, zda tím myslí, jak hluboké a neléčitelné rány vznikaly v době, jejímž významným událostem jen nepřihlížel, ale také je spoluvytvářel. Mohl by ale být konkrétnější a třeba jen statisticky vzpomenout, co všechno se v české a slovenské ekonomice muselo změnit díky rozhodnutím, která byla importována ze zahraničí, a kterou místní kompradoři tak hlasitě propagovali. A proč někteří nejen neřvali, ale dokonce podle jeho doporučení hledali černé nitky vedoucí do Slušovic. Dnes, při příležitosti zániku jednoho z posledních produktů národohospodářské soustavy první republiky, někdo připomene, proč tomu tak bylo a zda je ještě něco, co by se podobně jako v minulých letech dalo restrukturalizovat.

Populární Vidlákovo upozornění na historicky známé Vsdejte se, nyc se vám nestane! by snad mohlo být odkazem na biblické boží odpuštění viníkům, ale začátek něčeho jiného, než co jsme dosud žili, to asi nebude. Snad ale bude víc těch, kteří jsou sami sobě dezoláty.

Ať už je stát hrdý, či ne, slaví dnes svůj nejdůležitější státní svátek. Zajímá to vlastně někoho, nebo jsou občané prostě rádi, že mají prodloužený víkend?  

Česká TV nás v nějakém svém předvečerním diskusním pořadu (zřejmě starší provenience) upozornila, prostřednictvím Jana Rychlíka (podle CV na Wikipedii prof., PhDr., DrSc a d.h.c. z FF UK), že je trochu absurdní slavit 28. října státní svátek, když tento stát neexistuje. Jeho diskutující partneři tomuto eristickému triku významně neoponovali, a tak lze předpokládat, že si z toho vezme ponaučení pan prezident a bude udělovat svá státní vyznamenání některý jiný den. Jistě to bude rozhodnuto, ztráta prodlouženého víkendu nebolela jeho přátele na motocyklech nebo davy na dotovaných cyklostezkách. Nebo už by to nemusel být Den znárodnění, jak si jistě pamatuje z doby předlistopadové, ale třeba Den odnárodnění, privatizace a restitucí. Nejsem si jistý, zda by to mohlo být 1. dubna běžného roku, ale jistě by se na to mohl zřídit nějaký nový Ústav konečné paměti národa a jeho pracovníci, třeba podřízení z řad dnes nezaměstnaných Pirátů by vymysleli něco lepšího. Alespoň na nějakou dobu, než se zapomene nejen Československá, ale i Česká republika.