Německo-turecké, ale i třeba holandsko-turecké vztahy jsou kvůli referendu o posílení moci prezidenta Erdogana snad nejstudenější, co bývaly. V Nizozemsku se již mezi Turky hovoří o otevřené revoltě. Jaká je situace v Německu, které má několikamilionovou tureckou menšinu, a jak se na to dívají obyčejní němečtí občané?

Zde bych doporučoval rozlišovat mezi skutečnou krizí a předvolební show, a to z obou stran. V Nizozemsku se konaly volby, establishment měl strach z Wilderse, proto Rutte musel přitvrdit. A v Německu jsou volby v září a AfD by mohlo mít další volební munici. A na druhé straně... není pochyb, že Erdogan a jeho příznivci tyto akce vnímali jako útok na tureckou čest. Navíc čím více vnějších nepřátel může Erdogan vykázat, tím tvrději a otevřeněji jedná vnitropoliticky.

Velká část tureckého národa, tedy etnických Turků, byla již před ním nacionalisticky vypjatá, nyní k tomu přistoupil politický, konzervativní islám sunnitské provenience. „Sunnitské“ podtrhuji, poněvadž to s sebou nese politické aspekty, které hrají důležitou roli i v kontextu německém, evropském i blízkovýchodním. K tomu samozřejmě patří i hra s imigrantskou kartou ze strany Ankary, a sice nejen tou aktuální. Oproti duhovému ráji multikulti, který nám sugerovala globalistická euroelita a její masmédia, představuje turecká komunita v naprosté většině svět sám pro sebe, společnost uvnitř společnosti. Rozdíl oproti časům minulým je ten, že získává stále větší kulturní i ekonomický vliv, že stále silněji aktivně formuje sociální strukturu německé společnosti, což s sebou nese dalekosáhlé politické konsekvence. Toto samozřejmě Erdogan ví a jeho nedávná slova o tom, že Turci jsou budoucností Evropy, není jen politický slogan, ale hluboké niterné přesvědčení politika, který svoji vůdčí úlohu chápe jako historické poslání s cílem obnovit slávu Osmanské říše a dopomoci sunnitskému islámu k dějinému vítězství. Je jasné, že Západem hluboce opovrhuje a že naprosto přesně ví, jakou má přátelství Západu cenu. Totiž tu, kterou poznal a zaplatil třeba takový Saddám Husajn. Zatímco se Západ transformoval do jedné velké akciové společnosti bez hodnot, bez morálky a smyslu pro čest, do transatlantické s.r.o., jejíž jediná „vůdčí idea“ je absolutní maximalizace zisku pro stále užší, globálně operující hospodářsko-politické elity, mají Erdogan a jeho parta národní, nábožensko-politickou vizi. Tato věta zdaleka neznamená její hodnocení – a již vůbec ne kladné, ba naopak. Chci tím podrhnout skutečnost, že se jedná o dva světy. Nikoliv ve smyslu morálních, politických nebo, chcete-li, kulturně-politických hodnot, poněvadž Západ, jak jsem již řekl, žádné hodnoty, které by mohl světu nabídnout, již dávno nemá. Ty, které ještě před pádem východního bloku zdánlivě měl, lépe řečeno, o kterých se mu díky stupiditě vládnoucích pseudokomunistických mocipánů dařilo udržovat iluze, utopil v krvi „humanitárních intervencí“ a „barevných revolucí“. Nic tuto skutečnost nedemonstrovalo lépe než role Západu v syrské tragédii a při zničení Libye.

Uvádím to poněkud zeširoka proto, abych zdůraznil, že tento civilizační úpadek Západu Erdogan tvrdě a nekompromisně využil k posílení tureckého vlivu nejen na Blízkém východě, ale i v Evropě samotné. Je to diplomatický kumštýř, který přesně ví, co dělá, a sice od počátku vlády AKP. Svým způsobem klobouk dolů. Se Západem si může pohrávat, protože moc dobře ví, že si NATO a celé transatlantické grémium ze strategických důvodů nemůže dovolit Turecko pustit. Za tím účelem rozehrál ruskou kartu, neboť Moskva ho potřebuje v Sýrii. Myslím ale, že v tom je i kus opravdového přesvědčení. Slaboduchá atlantická média to prodávají jako afinitu jednoho autokrata k druhému – Erdogan a Putin; ale podstata věci je jako obvykle jinde. Ruská politika je přímočará, má strukturu i vnitřní logiku, a především není farizejská. To chápe nejen Erdogan, ale stále více států bývalého třetího světa, které na vlastní kůži zažily hodnotu západního „přátelství“ a atlantické lidskoprávní kejkle. Takže poněkud lapidárně řečeno: Turecko vydírá Západ jednak vlastním vlivem v regionu včetně masové migrace a podporou sil, které chtějí svrhnout Assada, jednak fiktivním i reálným sbližováním s Ruskem. To ale naopak drží na uzdě poukazem na to, že je Západ kdykoliv ochoten s Tureckem „obnovit staré dobré vztahy“, bez ohledu na lidská práva, zlikvidovanou opozici a zdecimované Kurdy.

A k tomu všemu přistupuje fenomén, o kterém se zmiňujete v druhé části vaší otázky. To, co nazýváte tureckou menšinou, je brizantní společenský faktor, který má bezprostřední vliv jak v oblasti reálné politiky, tak bezpečnosti, vnitřní stability země. Dnes se počet Turků v Německu, ať již s německým, nebo tureckým pasem, odhaduje na 3 až 3,5 milionu; naprostá většina jsou sunnitští muslimové, a to s tendencí ke konzervativní variantě této větve islámu. Turečtí imámové jsou jmenovaní vládou v Ankaře a placení tureckým státem, který samozřejmě skrze ně praktikuje politickou propagandu a vykonává ideologický vliv. A last, but not least čili v neposlední řadě: i v opatrných oficiálních odhadech působí ve Spolkové republice na 6000 agentů turecké tajné služby MIT. K nim mají patřit i mnozí imámové. Jak brizantní je tato situace snad není potřeba rozvádět. Německá vláda to musí vědět, i když mlčí. A samozřejmě to ví i Erdogan, jeho strana a státní aparát.

Do jaké míry si to uvědomují řadoví Němci těžko říct. Část zavírá oči před realitou, část je ideologicky nevyléčitelná a setrvává v paradigmatech plytkého, ideologického multikulturalismu 70. až 80. let, část se bojí svůj názor veřejně artikulovat. A ti, kteří strach nemají, jsou ve svých motivech silne diferencovaní. Obecnou atmosféru každodenního života bych spontánně popsal jako něco mezi přetrvávajícícm ideologismem, lhostejností a rezignací.

Zastavme se ještě u turecké menšiny. Ty tam jsou asi doby klidného soužití první, případně druhé generace v Německu. Mládí už je prý odbojné a příliš se s Německem neztotožňuje. Ovšem to je stále „slabý odvar“ toho, co je ve Francii.

Kauzy Francie a Německa mají poněkud rozdílné historické pozadí. Ve Francii jde převážně o migranty z bývalých francouzských kolonií a jejich potomky, v Německu o druhou a třetí generaci takzvaných gastarbeiterů. Nejsem si jistý, zda se v případě Německa jedná o „slabý odvar“. V předchozí otázce jsem uvedl několik konkrétních údajů, které demonstrují celkovou zapeklitost německé situace. Ponechejme oblast „nepolitické“ kriminality stranou, zůstaňme na půdě bezpečnosti státu. Na jedné straně hrozí nebezpečí eskalace násilí mezi skupinami pro a proti Erdoganovi a jeho AKP, zejména co se Kurdů týče, na straně druhé instrumentalizace tureckých, nábožensky ultrakonzervativních nacionalistů tureckými orgány. To se již fakticky děje, je jen otázkou, zda politická ofenzíva dostane i otevřeně militantní podobu.

Od německé policie si i v případu dortmundského útoku sekerou vyslechneme, že se nejednalo o teroristický čin a že šlo o psychicky labilního člověka. Vzhledem k tomu, že to je již druhý případ, kdy si člověk do veřejné dopravy po Bavorsku bere sekeru a začne, s prominutím, „rubat lidi“. Zdá se, jako by okolní lidé zkameněli. Cožpak je obecně normální chodit se sekerou, když je pro pro občany problém, pokud je policie nachytá s pepřovým sprejem nebo větším nožem?

Normální to samozřejmě není. Není pochyb, že se u podobných činů může jednat o psychickou poruchu, amokové šílenství předvedli i rodilí Němci. Problém v klasifikaci mediálním mainstreamem je v tom, že probíhá více méně podle aktuální politické potřeby. V době, kdy ve vládě panovala vítací nálada a kdy se následně začalo ukazovat, že obavy kritiků byly oprávněné, se jak teroristické nebezpečí, tak každodenní kriminalita nových imigrantů prostě zamlčovaly. O teroristech se mluví otevřeně tehdy, když chce vláda odkrojit další kus ústavy a občanských svobod, když potřebuje další argumenty pro zahraniční vojenské intervence.

Bojí se tedy policisté ventilovat věci tak, jak jsou, nebo jde o politickou korektnost shůry?

Ano, bojí, mají strach před služebním postihem. Existuje několik odvážných, kteří měli odvahu tuto cenzuru prezentovat veřejnosti; a sám jsem s několika policisty mluvil. Jde o jednoznačně politický náhubek.

Blíží se doba mírových velikonočních pochodů, které probíhají téměř v každém větším německém městě a samozřejmě hlavně před americkými vojenskými základnami. Očekáváte větší účast, silnější policejní lustrace atd?

Těžko odhadnout. Lidé cítí, že názor občanů jejich „reprezentanty“ nezajímá, protesty jsou prostě politikou naprosto ignorované. Co se válečného harašení na ruské hranici nebo na Blízkém východě týče, existuje tak jako tak pouze jediná parlamentní síla, která je proti: Die Linke. Zelení mutovali do partaje válečných štváčů podle hesla „Již žádná válka … bez nás!“ a SPD se již dávno stala nástrojem nové velmocenské politiky Německa. Protestujcí, jedno, zda jsou jich stovky, nebo desetitisíce – jako třeba v případě TTIP – jsou zcela osamocení.

Pojďme k německé politice. Nenastane ještě před volbami „probuzení ze Schultze“ nebo přece jen bude zvolen?

I to si momentálně netroufám odhadnout. Předvolební průzkumy kolísají podle toho, kdo za těmito „nezávislými“ statistikami stojí. Faktem ale je, že ti, kteří nechtějí Merkelovou, jsou středově politicky korektní a ignorují pozadí Schulzovy eurokariéry, mohou na jeho žvásty naletět. Stranické kongresy SPD čím dál tím víc připomínají americké show utápějící se ve vlně politického sebeukojení. Nedávná volba Schulze za předsedu strany mu vynesla 100 procent. Nepřipomíná vám to něco? Tak odporné a pokleslé divadlo jsem ještě v BRD nezažil.

Žijeme v době internetu a sociálních médií, kdy se stále více stáváme konzumenty kvazi politických informací. Připomínám slova, která jednou pronesl Frank Zappa: informace ještě neznamená vědomost. Dnest to platí stonásobně víc než tehdy.

A trochu zpestření na závěr. Němečtí zelení by rádi zavedli do zákona o péči o přírodu, protože je velký úhyn ptactva kvůli větrným elektrárnám, zákaz sběru ptačího peří. Také děti podle nich nesmějí chytat brouky a hmyz, aby jim neublížily. Dobré, že? To už nemá Německo pořádně co řešit?

Zelení představují naprosto unikátní příklad, jak se z Pavla stane Saul a jak lze naprosto efektivně okrajovými problémy zakrýt ty centrální. Zelení se stali jedním z ideologických pilířů globálního kapitalismu. Jednak jejich zcela povrchním, primitivním kosmopolitismem, jednak tematicky tím, že spoluvytvářeli politické prostředí pseudomorálního diktátu politické korektnosti. Tím fakticky neutralizovali otázky sociální i problém demontáže právního státu, zatímco vojenské násilí morálně povýšili na běžný prostředek zahraniční politiky. Přiznám se, že mám velké problémy hovořit o politice Zelených bez vulgarismů.