Protesty proti represivní syrské vládě, které, inspirovány takzvaným arabským jarem, vypukly 15. března roku 2011, byly ze začátku naprosto legitimní. Účastníci těchto protestů byli valnou měrou znepokojeni ekonomickou situací v zemi, již zhoršily implementace volnotržních ekonomických opatření, vleklé sucho a následná neúroda, s níž si syrská vláda nedokázala poradit. Tyto ekonomické „reformy“ (například privatizace velkých sektorů ekonomiky) zahájil otec současného syrského prezidenta Háfiz al-Asad a akceleroval je Bašár Asad. Pro mnohé může být překvapením, že se „socialistický“ a sekulární syrský režim inspiroval nefunkčním ekonomickým modelem „Made in Západ“. Připomeňme si, že Asadova vláda, obdobně jako Kaddáfího vláda, v té době spolupracovala s extrémně pravicovou administrativou George W. Bushe na věznění a mučení osob podezřelých z terorismu, a stála tak v očích mezinárodní arény na straně „dobra“.

Demonstrující také požadovali zavedení demokratických reforem, větší svobodu, propuštění politických vězňů, boj proti korupci apod. Z toho vyplývá, že Asadův režim, který byl v té době do jisté míry spjat se západními politickými a ekonomickými špičkami, nebyl a samozřejmě že není tak beránkovsky nevinný, jak se nám snaží někteří „analytikové“ namluvit.

Ukradená revoluce

Avšak již první protesty, jichž se účastnili lidé, kteří volali po radikálních reformách, nikoliv výhradně po hlavě prezidenta Asada, což je dodnes přetrvávající mantrou západních států a jejich arabských spojenců a Turecka, se záhy staly násilnými. Dne 20. března 2011, tedy pouhých pět dnů po zahájení „syrské revoluce“, několik demonstrujících vypálilo do základů sídlo baasistické strany a další přilehlé budovy a v následujících potyčkách přišlo o život sedm policistů a patnáct demonstrujících. Prezident Asad ze spáchání incidentu obvinil zahraniční konspirátory a násilnosti dále eskalovaly s oběťmi na obou stranách.

Podle oficiálních údajů bylo do konce července téhož roku při nepokojích usmrceno 1 600 civilistů a 500 příslušníků bezpečnostních sil; nelze tedy hovořit o jednostranné a drtivé ofenzívě syrských bezpečnostních sil proti naprosto bezbranným civilům. Zločiny byly páchány na obou stranách. Nicméně tyto údaje je nutné brát s rezervou, neboť jsou ovlivněny oboustrannou propagandou a chaotickou informační válkou.

Armáda chameleonů

Do civilních bojů se v červenci téhož roku zapojila Svobodná syrská armáda (FSA), kterou za pomoci turecké vojenské rozvědky založilo pět nebo sedm důstojníků zběhlých ze syrské armády s cílem „způsobit pád systému“ v Sýrii. V říjnu 2001 Turecko nabídlo FSA na svém území útočiště, „bezpečnou zónu“ a základnu, kde by mohla operovat. Ankara společně se Saúdy a Katarci začala těmto rebelům poskytovat zbraně a další vojenský materiál.

FSA měla oficiálně získat další pomoc ze zahraničí v listopadu 2011, a to od Dočasné národní přechodné rady v Libyi v podobě financí, zbraní a dobrovolných bojovníků. Koncem listopadu bylo asi 600 libyjských bojovníků nasazeno v Sýrii, jež tam vstoupili přes turecké území. Zahraniční pomoc pro FSA, které se podařilo získat podporu od Spojených států, Velké Británie a Francie, ale přitáhla i islamistické elementy sdružené kupříkladu v Syrské islámské osvobozenecké frontě (SILF), jejíž páteř tvoří salafisté a Muslimské bratrstvo. Tito islamisté na konci roku 2012 představovali polovinu ozbrojených sil bojujících proti vojskům Bašára Asada. V řadách Svobodné syrské armády bojovali a bojují taktéž další sunnitští militanti, dále pak Libanonci, Alžířané, Tunisané, Jordánci, a dokonce i bojovníci ze Saúdské Arábie. Není žádným velkým tajemstvím, že spousta bojovníků z FSA zběhla ke káidistické formaci an-Nusrá, jež se v roce 2013 stala nejlépe vyzbrojenou a motivovanou silou bojující proti Asadově režimu. FSA na druhou stranu navázala ambivalentní vztah s kurdskými milicemi YPG.

Zvěrstva spravedlivých

Ze západních sdělovacích prostředků i organizací, jako je třeba rebelům stranící Syrian Observatory for Human Rights (SOHR), se běžně dozvídáme, že FSA představuje legitimní odpor proti (nepochybně) brutálnímu Bašárovi Asadovi. Pomineme-li fakt, že tyto vojáky „dobra“ podporují represivní režimy se sídlem v Rijádu, Ankaře, Dauhá a Washingtonu, i oni se na syrském bojišti dopustili řady válečných zločinů.

V březnu 2012 napsali zástupci Human Rights Watch (HRW) otevřený dopis, v němž syrskou opozici včetně příslušníků FSA obviňují z únosů, mučení a poprav a žádají je, aby s těmito zločinnými praktikami skoncovali. Vojáci z FSA jsou HRW obviňováni z toho, že do svých řad systematicky rekrutují dětské vojáky včetně čtrnáctiletých dětí. V květnu 2013 bylo zveřejněno video, v němž jeden rebel z odnože FSA – Brigáda al-Farouq – vyřízl orgány z těla mrtvého syrského vojáka a jeden z nich si strčil do úst – a následně své soukmenovce vyzval, aby jej následovali a terorizovali alávity, kteří většinou podporují Bašára Asada. Tuto informaci, kterou zveřejnila BBC, již ale HRW nedokázala upřesnit. Pravost tohoto snímku potvrdila HRW. Tato organizace obvinila syrské rebely ze spáchání masové vraždy nejméně 190 civilistů během ofenzívy namířené proti syrské armádě dne 4. srpna 2013. Nicméně jak ze zprávy vyplývá, HRW si není jistá, zda toto zvěrstvo spáchala přímo FSA.

Je hodné zaznamenání, že organizace, jako je Human Rights Watch, přichází i s velice tvrdou kritikou na adresu syrských rebelů, přestože je příkladně vůči latinskoamerickým vládám a zemím, jimž se podařilo opustit mocenský orbit Spojených států, docela předpojatá. Není tudíž žádný důvod k tomu, abychom jejím zprávám o zločinech syrských rebelů nevěřili.