Úvodní téma patřilo válkám a nepokojům ve světě. Jak se v tomto orientovat? „Měli bychom si říct, o co vlastně jde, kdo jsou hlavní hráči, jaký je český zájem a jaké jsou hrozby pro Českou republiku. A podle toho třeba začít jednat. Ale přijde mi, že tohle je neobvyklé, i když je to banální, co jsem řekl. Tvůrci české zahraniční politiky se spíš ohlížejí po těch hlavních hráčích, co dělají. A spíš tak jako od koho co opsat, to znamená: Hele, tohle je americká pozice, tak tu bychom mohli převzít. Tady je německá pozice, tu bychom mohli převzít. A není tam takový základní moment říct: Dobře, my máme to a to postavení, ty a ty zájmy, tak česká pozice by měla být ta a ta, a teď zkoumejme, jestli ji vůbec můžeme uskutečnit. K tomu nedochází. Ať už jde o Ukrajinu, o Blízký východ, tak jedeme podle určitých klišé. A jsou to klišé, která jsou často zakořeněna v České republice a většinou odpovídají zájmu některé vedoucí velmoci, podle které se řídíme. V obou těch konfliktech jedeme podle amerických zájmů,“ poznamenal Drulák. „Možná bych ještě řekl, že v tom izraelském se tou proizraelskostí vymykáme i těm Američanům,“ dodal. 

Drulák mimo jiné také hovořil o vyvěšování vlajek států, které Česko podporuje. „Myslím, že tohle je trochu fangličkářství. To, jakým způsobem Češi nakládají se symboly svého státu a symboly jiných států, se trochu vymyká. V létě jsem byl asi dvakrát v Polsku, což je země, která samozřejmě v tom ukrajinském konfliktu má pozici velmi jednoznačnou, která vychází z nějakých polských zájmů, ale přiznám se, že ukrajinských vlajek jsem v Polsku hodně neviděl. Po celém Polsku je vlajek asi tolik, co v našem krajském městě. Mně přijde, že tohle je takový zvláštní kompenzační syndrom, že prostě máváme těmi vlajkami... Byla to ta žlutomodrá, pořád přetrvává, ale teď zase přichází čas Davidovy hvězdy,“ popsal Drulák, že na Státní opeře už visí obě vlajky plus česká vlajka.