„Konrád Henlein byl svého času tělocvikář a poté nejvyšší muž Sudetoněmecké strany. Za války tu ale nehrál roli, o které jistě ve svých představách snil. Měl totiž českou matku, rozenou Dvořáčkovou, což s nacistickými teoriemi o čistém němectví příliš neladilo. Proto se taky nejvýše postaveným Němcem sudetského původu v pozdějším Protektorátu Čechy a Morava stal Henleinův někdejší zástupce Karl Hermann Frank, kdysi německý knihkupec v Lokti,“ vypráví historický publicista Zdeněk Čech. „Hitlerovo nepřátelství k Čechům a Polákům bylo takřka hmatatelné a projevovalo se i v takových detailech, jako byl národnostní původ přesvědčeného nacisty Henleina.“

Sjezd plný nenávisti

Poslední parlamentní volby se v první republice konaly roku 1935. Co do počtu získaných hlasů v nich zvítězila Sudetoněmecká strana (SdP). Získala osmdesát procent volební přízně v tehdejší početné německé menšině v Československu. Na vítězství a na pokřik v opozici to stačilo. Druhá nejsilnější německá strana u nás, tedy německá sociální demokracie, byla tehdy oproti SdP už opravdu nevýrazná. Navíc „sudeťáci“ postupem času pohltili další německé strany – sociální demokraty nikdy – a měli nakonec v třísetčlenném československém parlamentu pětapadesát poslanců. I přes své úspěchy nebyli ovšem ani zdaleka tak silní, že by mohl Konrád Henlein přemýšlet o křesle premiéra.

Klíčová konzultace Henleina s Hitlerem proběhla na konci března 1938 v Berlíně. Celá jejich politika spočívala pak v kladení dalších a dalších sudeťáckých požadavků, z nichž některým stát hodný toho názvu vyhovět prostě nemohl. Sjezd Sudetoněmecké strany v Karlových Varech se konal 23. až 24. dubna 1938. Byl podle všech svědectví plný řevu a nenávisti. Rozdmýchaný nacionalismus snil o anšlusu, podobném, k jakému předchozí měsíc došlo v Rakousku, kam prostě vstoupila německá branná moc a zrušila v Evropě jeden stát. Bylo tu samostatné Rakousko, a není ho už... Je tady stále ještě die Tschechoslowakei, ale brzy...

Henlein se vytasil s požadavky, které pak jednání sjezdu formulovalo v osmi bodech. Nejvýraznější z nich byly: „Vymezení a uznání uzavřeného sudetoněmeckého území; vybudování německé samosprávy ve všech oborech veřejného života; úplná svoboda přiznání k německému světovému názoru.“ Jasné a drzé vydírání se tu lépe, tu hůře halilo do práva národů na sebeurčení, což je velice pružný, doslova gumový pojem, pokud ho někdo chce zneužít. S právem Čechoslováků na sebeurčení vznikla v říjnu 1918 ČSR, právo na sebeurčení sudetských Němců mělo dvacet let poté tuto republiku ničit.

„Podle karlovarských požadavků měly na území Československa vzniknout dvě plus minus oddělené oblasti, jedna demokratická a druhá nacistická. Což jaksi připomíná vizi z psychiatrické léčebny. No a potom sem ‚politicky korektní‘ Britové poslali lorda Waltera Runcimana, aby všechno posoudil a aby o problémech středoevropských domorodců přinesl Londýnu zprávu anglického gentlemana. Jak to dopadlo, všichni víme. Republika byla ponížena, dílem ‚rozebrána‘, dílem rozvrácena a podmaněna. A Říšskou župu Sudety dostal jako své ‚léno‘ Konrád Henlein,“ připomíná tehdejší smutnou dobu Zdeněk Čech.

Vina Němců, vina Čechů

V roce 1918 vzniklo na troskách Rakouska-Uherska Československo a ve své západní části logicky přejalo historické hranice zemí Koruny české. Hranice, které ani dříve za Habsburků nikdo soudný nezpochybňoval. Je ovšem historický fakt, že v německy mluvícím českém pohraničí se moci tenkrát rychle chopil německo-rakouský separatismus a že ty oblasti pak obsadilo československé vojsko. Střílelo se při tom občas a byli padlí i ranění. Mohla však republika vydat část svého území Německu a Rakousku, mocnostem poraženým ve světové válce, která teď na podzim 1918 právě skončila? Vítězní spojenci by se pak na Prahu dívali jako na město bláznů...