Syruček píše: V neděli jsem pogratuloval Michailu Sergejeviči Gorbačovovi k jeho devadesátinám. Slaví je sice až dnes, tedy v úterý, ale protože ten den bude zřejmě gratulantů mnoho, popřál jsem mu už o dva dny dříve. Jen jsem mu přitom poněkud vytkl, že ho věkem stále nemohu dohonit – je pořád o rok a tři dny starší, ale co se dá dělat, věk neuspíšíš ani nezpomalíš, uvádí v úvodu Milan Syruček.

Nesnadný život

Ale strádání zažil ve svém mládí mnoho. Prožil několik hladomorů. V tom prvním, když mu nebyly ještě ani dva roky, hladem zemřela polovina obyvatel jeho rodné vesnice Privolnoje Stavropolského kraje, mezi nimi tři otcovi sourozenci. Také několik zatýkání – Gorbačovovův děd Andrej byl jako soukromý rolník vyhnán v roce 1934 do sibiřské irkutské oblasti, druhý děda Pantělej byl jako předseda kolchozu za Stalinových čistek 14 měsíců vězněn a mučen. Když Michailovi bylo deset let, jeho otec Sergej odešel na frontu a po osvobození dostali zprávu, že padl. Nakonec se ukázalo, že to byl omyl, byl jen u Košic raněn do nohy a vrátil se s dvěma řády Zlaté hvězdy. Vesnici několikrát zaplavila vlna uprchlíků, dvakrát se přes ní převalila fronta a přinesla nová strádání i zatýkání nejbližších.

Jednou mi vyprávěl, jakou zažili za války bídu – košile si museli vyrábět z konopí, které začali pěstovat, sušit, pročesávat a surová vlákna tkát na stavech, které měli odložené na půdě. Ovčí vlnu zpracovávali na svrchní oděv, zvířecí kůži na primitivní boty. Sůl se vysušovala z vody Solného jezera, mýdlo se vyrábělo z kalcinované vody, oheň vykřesával, polévka jako hlavní jídlo se vařila z kůry stromů.

Přesto všechno přežil, ve čtyřech letech překonal těžkou nemoc a nakonec, skoro ještě jako dítě, se dokonce stal traktoristou. Za svůj výkon na traktoru byl oceněn a ve dvaceti byl bez zkoušek přijat na právnickou fakultu Moskevské univerzity. Cesta do Moskvy byla vůbec jeho první jízdou vlakem. Jako student prospíval na výbornou.

Nová hvězda

To už byl komsomolským funkcionářem, vstoupil do strany a začínala jeho politická kariéra. Ale také pochyby o správnosti tehdy vládnoucího režimu, které vznikaly z přednášek výborných profesorů, četby literatury, k níž by jinak neměl přístup, a vlastních zkušeností, které získával jako okresní a poté krajský tajemník Komsomolu. Už tehdy se u něj rodilo „nové myšlení“. Dozrálo v tom, co jako generální tajemník strany, zvolený do této funkce v březnu 1985, převtělil v hlavní teze svého programu – perestrojku a glasnosť, tedy přestavbu a otevřenost.

Na sovětském politickém nebi se objevila nová hvězda. Už jen jeho věk, vždyť všem ostatním členům stranického politbyra bylo více než sedmdesát let a on byl čtyřiapadesátiletý. Byl i názorově svěží oproti už opotřebovaným straníkům, neschopným dát zkomírající sovětské společnosti nějaký nový impuls. Problémem bylo, že se nedokázal vypořádat především se stranickým aparátem. Alexandr Jakovlev mi v roce 1990 při své návštěvě Prahy vyprávěl, jak ho přesvědčoval, aby reformu – perestrojku – začal právě stranou a jejím aparátem, ale Gorbačov prý jen mávl rukou: „To až později...“ Později už bylo pozdě, právě stranický aparát byl nejtvrdším odpůrcem jeho změn. Jakovlev byla zajímavá osobnost. V srpnu 1968 řídil v Praze sovětskou propagandu – rozhlasovou stanici Vltava a noviny Zprávy. Byl však proti odvolání Dubčeka z nejvyšší funkce a za to byl poslán Brežněvem do „vyhnanství“ – jako velvyslanec do Kanady. Gorbačova pozval k sobě v roce 1984.