Můj děda byl sociální demokrat v době Rakouska-Uherska a farář na něj posílal pomlouvačné dopisy. Otec byl sociální demokrat v meziválečné ČSR, v době protektorátu si užíval kulturu nacistického pohostinství a v roce 1948 odmítl vstoupit po takzvaném slučovacím sjezdu do KSČ. Já jsem jako nestraník spolupracoval s prvními polistopadovými zakladateli ČSSD a následně dělal poradce v oboru vojenství Stanislavu Grossovi, protože mne osobně o to požádal tehdejší předseda Miloš Zeman. Když se Gross stal ministrem vnitra a začal se stýkat s podivnými lidmi, rozhodl jsem se Standu opustit. Dlouhá léta jsem měl nechuť k členství v jakékoli partaji.

Tuto nechuť, především ve vztahu k ČSSD, posílil sprostý podraz části vedení ČSSD proti vlastnímu předsedovi Miloši Zemanovi v prezidentských volbách. Jistě si na něj dobře pamatuješ. Někdo za tu špinavost dostal koryto v Bruselu, jiný v parlamentu, možná i něco jiného. Až koncem předsednictví Jiřího Paroubka, který byl poslední osobností a bojovníkem v ČSSD, i když menší než Miloš Zeman, mne jeden známý doslova ukecal ke vstupu do ČSSD s tím, že tam vlastně patřím, vždyť jsem se pro ně opakovaně angažoval. Pro Grosse jsem připravoval informaci z hlediska vstupu do NATO a k přezbrojení letectva, protože byl rovněž předsedou branně-bezpečnostního výboru sněmovny.

ČSSD jako rodinná firma, dávno před Babišem

V základní organizaci na Praze 4 byli různí lidé, ale řada opravdu dobrých, slušných, pracovitých a přesvědčených, že pracují pro lepší život této země. Čím jsem dohlédl výše, tím byla situace horší. Situace se stále zhoršovala a již někdy v roce 2015 jsem pomalu přestal chodit na schůze, protože mi připomínaly schůze Socialistického svazu mládeže před listopadem 1989. Prázdné žvanění, podlézání vedoucímu panstvu, stále otrávenější kritika ze strany řadových členů, která nikoho z panstva nezajímala, dobrovolná účast v davu či na průvodech, kde vystupovali velikáni partaje. Chyběly jen hodnotné závazky a subotnik a samozřejmě jednou za čas volby plné stupidního politikaření na téma, kdo získá placené koryto či koryta nebo půjde na partajní sněm s možností lézt do zadku panstvu. Mimoto se rozdělovala další koryta v různých úřadech a firmách na ně navázaných podle toho, jak dopadaly volby. Vím, že u ostatních partají je to podobné, ale ČSSD byla historicky vždy strana občanské většiny, strana sociální a strana antiklerikální. U takové KDU-ČSL Hermana či Halíka a jejich klonů bych už z historického hlediska pozitivní vztah k občanské většině ani nečekal.

Koryta byla v ČSSD samozřejmě vyhrazena pouze pro partajní nomenklaturu, kterou tvořili staří kamarádi, mnohdy předlistopadoví svazáci a straníci, dále členové jejich rodin a příbuzenstva. Na odborné schopnosti se moc nehledělo podle hesla „blbý, ale náš“. Vedení ČSSD je toho ilustrativním dokladem. K něčemu takovému se před listopadem 1989 propracovala KSČ a nedávno rovněž ODS. Hlavně nebýt moc revoluční, příliš nepodporovat bahno, pardon, občany a voliče, a hlavně vše podle Bruselu a Berlína. Smrádeček a teploučko.

Pohrdání členskou základnou se letos samozřejmě projevilo, a to zaslouženě, především u takzvaných levicových stran utápějících se v politické korektnosti a více či méně otevřeném podlézání Bruselu.

Názory odborníků většinou nikoho z vedení ČSSD nezajímaly, přestože od některých řadových členů by se mohla nomenklatura mnohé přiučit, ať se jednalo o ekonomii, hospodářství, ekologii, sociální otázky, školství, rozvoj průmyslu a další problematiku. Jakékoli pozitivní návrhy směřující ke změnám a získání stále klesajícího počtu voličů se odmítaly nebo se na ně neodpovídalo. Jenže mlčení v tomto případě neznamenalo souhlas. Před volbami se hlavně natiskly tuny papíru mnohdy stupidního obsahu, protože z toho pravděpodobně ještě někdo získal slušnou provizi. A kategoricky se žádala účast na veřejných vystoupeních stranických duševních titánů.

Ilustrativní ukázkou situace v ČSSD je osud jednoho tehdejšího kolegy. Počátkem devadesátých let pomáhal znovu vybudovat ČSSD, chodil po hospodách a mluvil s lidmi. Byl a pravděpodobně dodnes je věrným a pracovitým členem. Nikdy se nehnal po funkcích. Když přišel o práci, partaj se na něj vykašlala, takže nakonec musel prodat byt v Praze a odstěhovat se na chatu kamsi do lesa, kde neměl ani internet. Takový přítel Hašek měl v té době 28 placených funkcí za 3,5 milionu korun měsíčně, možná je má dodnes, a k tomu hodnost plukovníka hasičů. A možná toho pro ČSSD neudělal ani tolik co můj kamarád. Zato takových Hašků je ve vedení ČSSD víc. Především mladé kádry, které nikdy nepracovaly a připomínají Bendu z ODS, podívej se do zrcadla, mladý sociální demokrate Sobotko. Jen se mnozí z nich raději tak hlasitě neozývají. Zažil jsem i výjimky, ale nemohu se zbavit dojmu, že jich je menšina. Sedmého ledna 2016 jsem z ČSSD vystoupil. O dva měsíce později jsem byl vyloučen. Už to je ilustrativní ukázka poměrů ve Tvé partaji.

Dobrý voják Sobotka a jeho kumpanie

Na vojenství v ČSSD vlastně žádní odborníci nebyli a dodnes ani nejsou. Nechtěl jsem věřit vlastním uším, když jsem zjistil, že v ČSSD se ještě po roce 2000 v branném výboru vážně zabývali otázkami bitevních lodí, které odešly pod tlakem letectva do historie již za druhé světové války. Z hlediska strategie a bezpečnosti se nikdy nešlo přes to, co povídalo evropské panstvo v Bruselu a Berlíně. Vydatně se kývalo a oslavovala se ta velká moudra, která nás dovedla tam, kde jsme. Co dodat, jestliže vojenským expertem je v ČSSD přítel Hamáček, který dělá čest svému příjmení a na vojně nikdy nebyl ani jako voják základní služby. Samý internetový stratég papouškující cizí názory (jako všemožní vojenští a bezpečnostní analytici v současné ČT24), ale nikdo si nevšiml, že s armádou to jde od deseti k pěti a sloužila dlouhodobě především jako dojná kráva díky rozprodejům majetku. Jediný, kdo v oblasti vojenství něčemu rozuměl, byl v ČSSD Miloš Titz.

Kdybychom se měli pozdržet v oblasti vojenství, museli bychom vedení ČSSD připodobnit k osobnostem z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka, případně zavítat ke Švandrlíkovým Černým baronům. Ty mi bohužel připomínáš, ber to jako přátelskou konstruktivní kritiku, nikoli politického vůdce, ale kadeta Bieglera, a to jak svojí neschopností a aktivní vyplašeností, tak ostudnou podlézavostí Merkelové a její partě (opravdu bych Tě rád viděl na vojně u bigošů).

Řečný ministr zahraničí, bývalý tajemník předlistopadové ČS strany socialistické (moc se nechlubí, jak hlasovával pro vedoucí úlohu KSČ), mi notně připomíná halasného a žvanivého poručíka Duba, který všude byl, všechno viděl, všechno ví nejlíp a vždy vykládá, co se od něj kde čeká (a po vzoru soudruha Fučíka je sexuálně orientován na pravicové dcérky, aspoň že ne na synky, i když ty výzvy za křoví jsou podezřelé).