„Politika je někdy s prominutím na blití,“ zhodnotil Petr Pithart zkušenosti, které nabral za svou dlouhou politickou kariéru. Je však nepostradatelnou součástí dnešní společnosti, protože bez ní by existovaly mnohem větší konflikty, než jaké jsou dnes.

Na české veřejnosti mu vadí především její nekritický obdiv k hlavám státu a přímou volbu prezidenta stále vidí jako chybné rozhodnutí. „V senátní rozpravě jsem řekl, že tou změnou vložíme do našeho ústavního systému semtex,“ řekl Pithart a dodal, že omyly našich prezidentů veřejnost vždy přehlížela. „Přímo zvolený prezident Zeman bohužel není výjimkou z tohoto pravidla.“

Ústava je jen papír, který musíme mít, ale přepsat jej lze, kdykoliv se nám zamane, což je jeden z hlavních důvodů, proč Pithart politiku již opustil. „A když si pak senátorky a senátoři sami sebrali ještě i svou nejsilnější zbraň proti prezidentským přešlapům, totiž výlučné právo žalovat prezidenta u Ústavního soudu, věděl jsem, že moje místo tam už není,“ posteskl si.

Parlamentní demokracie, jakou je Česká republika, je podle Pitharta vláda pravidel, které umožňují střídání vlád, nikoliv vláda většiny, jak si mnozí myslí. Český národ však takové střídání zažil pouze jednou za 72 let své existence, sám se o to ale nezasloužil. Šlo o odstoupení Petra Nečase za ODS a jeho nahrazení Bohuslavem Sobotkou za ČSSD, to však nepřišlo z popudu veřejnosti, nýbrž kvůli Nečasově kauze.

Lidé podle něj obecně již rezignovali a raději svěří všechno do ruky těm, kteří se ohánějí nejúdernějšími frázemi. „Zhruba stejné procento lidí, jež se o politiku už vůbec nezajímají, dává své preference firmě Agrofert,“ zmínil jako příklad možného autoritáře Andreje Babiše. „A on bude příštím premiérem, jestli se nevzpamatujeme,“ varoval.

Jako velké neštěstí současnosti vidí to, že s obecné diskuse se vytratila slova jako „oběť“ a „stud“. „Připadá nám příliš patetické, kárající, snad jaksi pobožné, zkrátka pryč s ním. A přitom jedině oběť staví hodnoty do srozumitelného, věrohodného pořadí, bez kterého jsou řeči o hodnotách jen plané kecy,“ vysvětlil Pithart.

Lidé zkrátka zlenivěli a zpohodlněli, a to zcela ve všem. Nečtou knihy, jen konzumují nízkou zábavu a slyší na politiky, kteří dělají vtipy, ne na ty, jež myslí na budoucnost. Společnost se podle něj otáčí v současnosti k Rusku, jelikož si vynahrazujeme, co jsme dříve nemohli. Nadávat na politiku. A proto jsou terčem největší kritiky USA, jelikož jsou nám jaksi odcizené, známe je jen z filmů a jejich vojenských přešlapů. Rusko však hodnotí jako stagnující, zavřené v kolotoči vlastních tradic a vůdců.

V budoucnosti nás však čekají velké změny, které nepřijdou zadarmo. „Na katarzi, na těžkou, ale nakonec překonanou krizi, myslím několikrát za týden,“ přiznal se Pithart s tím, že si takové chmurné myšlenky snaží zakazovat. Svět by však měl rozhodně projít změnami. „Měl by ale být ‚menší‘, přehlednější, a tím i srozumitelnější. Mělo by zase existovat ‚daleko‘ a ‚blízko‘,“ vysvětlil Pithart a zmínil, že se stále více vyskytuje „lokalizace“ v protikladu globalizaci, tedy menší soběstačné správní celky.

„Stěží to ale budou organizovat státy, musejí se o to vynasnažit lidé, místní lidé. Brát si postupně zpátky to, co si z pohodlnosti nechali vzít. Starat se o okolí, o sousedy, o obec. O pořádek před domem, na návsi,“ řekl Pithart a dodal, že by na světě bylo lépe bez anonymních debat pod internetovými články. „Vůbec zaplevelení veřejného prostoru anonymitou vypadající jako svoboda je pro mě doslova koncem světa.“ Jako lepší řešení sporů a průchod emocí mu přijde i hospodská rvačka. „To by byla idyla!“