„Angela tady vládla šestnáct let a byla to hrůza. Současné vlády se Zelenými se stále mnozí z nás dost děsí. Je to jako ze špatného snu. Zavírají se jaderné elektrárny, přitom z Francie a Česka nakupujeme energii z jaderných elektráren. Prostě turecké hospodářství. Řečeno doslova,“ mudruje hospodský Miloš Nehera v Brünner Eck alias Brněnském koutku. V současnosti jde o jedinou českomoravskou hospůdku v Mnichově.

Politické řeči se vedou

Od hlavního nádraží si trochu zajdeme. Kdo by nechtěl vidět budovu, kde byla o nás bez nás dojednána mnichvoská dohoda, kvůli níž přišlo Československo o pohraničí. Dnes tam sídlí Vysoká škola hudební a divadelní. A pak stále dál na severozápad. V jedné z postranních ulic tam stojí Brněnský koutek. Provozovatel a typický hospodský se zakulaceným bříškem Miloš Nehera si nechá natočit šnyt a začne vyprávět. Na rozdíl od švejkovské knajpy U kalicha se tady řeči o politice vedou.

„Poslední léta koukám jen na Českou televizi, takže bych řekl, že mám skoro větší přehled o tom, co se děje v Čechách než v Německu. Ono to je ale skoro podobné. Nicméně i přes to děsivé spojení se Zelenými se dnešní německá vláda chová k běžným občanům vstřícněji než ta česká Fialova. Okamurovy názory o asociálech a emigrantech jsem zcela sdílel, jenže teď se k tomu přidala válka na Ukrajině a mnohé se změnilo. Ukrajinci k nám proudí po statisících a je otázkou, jestli to zvládneme. Rusákům jsem nikdy nevěřil,“ vysvětluje.

V Německu dost fandí Alternativě pro Německo (AfD). „Mají ale jednu velkou nevýhodu. Přifařili se k ní radikálové, extremisté a hodně voličů to odradilo. Většina jejich myšlenek je dobrá. Jsem tady dlouho, takže mohu porovnávat. Německo jde hlavně v sociální oblasti mílovými kroky do prdele. Sociální politika je kontraproduktivní. Odrazuje lidi od práce. Ti, co makají, mají míň, a těm, co nemakají, se přidává. Když dnes někdo ‚leží hore kokotom‘, stát mu zaplatí byt a dá 480 eur do ruky. A když dělá v nějaké horší práci, tak má čistýho 1 250 eur. Zaplatí nájem, poplatky a jídlo a nic mu nezbude. A samozřejmě za to může i otevřená náruč pro migranty ze Středního východu a Afriky.“

Epizody o uprchlících

Novináři ParlamentníchListů.cz byli překvapeni, že v hotelové televizi byly mezi mnoha německými a zahraničními televizními kanály i tři v arabštině. Jeden se jmenoval Koran TV. „Na hotelu bych to ještě chápal. Je to pro hosty. Onehdá jsem ležel v nemocnici. Abych se mohl dívat na televizi, musel jsem zaplatit za tři dny deset eur. Byly v ní čtyři německé programy a dvacet arabských. Sestře říkám, co to je? Ona: ‚Pane, nás tady financují pacienti ze Saúdské Arábie a ti chtějí tyhle programy.‘ Říkal jsem, že je financuju taky, protože platím daně. Ona že čtyři programy mi stačí,“ vzpomíná na příhodu.

A dodává: „Přijel jsem sem a musel hned makat. Ne, jako tihle: ‚Jsme tady, tak noste na stůl.‘ Mají jenom samé požadavky. Chtějí mešity, chtějí islám, chtějí šaríu, chtějí mít všechno halal.“ Stěžuje si, že uprchlíci z Afriky a Středního východu mají v Německu mnoho nezasloužených výhod. Lékařské prohlídky, brýle, návštěvy zubaře, vše zdarma. On, protože si návštěvu zubaře v Německu nemůže dovolit, žvýká oblíbený steak dásněmi.

V Německu dnes vládne koalice Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Svobodné demokratické strany (FDP) a Svazu 90/Zelených. Zvláště promigrantská politika Zelených se mu zajídá a k tomu dodává další historku: „Když je tady Angela vítala s otevřenou náručí, tak mi sem chodili na pivo čtyři borci a ženská. Jednoho dne slovo dalo slovo a rozkecali se. Byli z kriminálky, každý odjinud. Z Hamburku, Bréhm a tak dál. Přijeli sem pomáhat s registrací uprchlíků. Sami říkali, že až sedmdesát procent těch lidí mělo doma problémy se zákonem. Zbraně, drogy, terorismus a podobně. Když jsem se ptal, co s tím dělají, tak prý, že se s tím nic dělat nedá. A to byli policajti. Pomáhat a chránit. Ha, ha, ha...“ K tomu ještě dodá populační bonmot: „Jak už říkal Kaddáfí, oni nás porazí skrz vagínu.“

Vzpomínky na lockdowny

Postupně chtěl podnik předat do důvěryhodných rukou někoho mladšího, ale pandemie onemocnění covid-19 mu překazila plány. „Člověk má nějaké závazky, a pokud je chci plnit, musím makat dál. Z důchodu bych to nezvládl. Přestože jsem ve zdejší gastronomii odpracoval pěkných pár let, dobrý důchod z toho nekouká. V gastronomii se totiž dělá za minimální mzdy,“ podotýká. Pandemie covidu-19 ale jeho podnik až tak fatálně nepoškodila, jak by se mohlo zdát.
Po prvním covidovém lockdownu ještě neztrácel hlavu. Servírka dostala výpověď, ale dobrého kuchaře nepustil: „Obával jsem se, abych ho neztratil. Vždy mu říkám, Tome, máš jedinou chybu, jsi z Prahy. Dnes je to s lidma špatný. Najdou si jiný džob, práci na osm hodin denně a zjistí, že je to pohodlnější než makat i o víkendech.“ Také mu pomohla podpora státu, která v jeho malém lokále pokryla skoro všechny výdaje. Osazenstvo si odpočinulo, pořádně se vygruntovalo a tak dále. Druhý lockdown už mu udělal větší čáru přes rozpočet.

Mnoho let se táhnou debaty kolem spropitného v restauracích. Zlegalizovat, zdanit, nezdanit? „Číšník žije z ‚trinkgeldu‘, a ne z výplaty. V Česku je to podobné. Když jde pak ale do důchodu, zjistí, že dostane vlastně taky takový ‚trinkgeld‘, a to má odpracováno třeba i třicet let. Ostatně v letech 2007 a 2008 za vlády CDU/CSU bylo spropitné zdaněno. Počítala se procenta z obratu a lidé to museli doplácet. Ostatně ‚trinkgeld‘ už jednou zdaněný je. A to tak, že všichni musíme ze svých mezd platit daně. Lidé se dost bouřili, až to současná vláda zrušila. To byl zatím její nejlepší počin,“ vysvětluje.

Českomoravská hospůdka žije!

V Brněnském koutku stojí do deseti stolů, ale v létě k restauraci přísluší ještě zahrádka. Servírují tam česká jídla a točí Starobrno. „Za koronavirových lockdownů to bylo s opravdovým jídlem těžké. Otevřeli jsme výdejní okénko, ale nebylo to ono. Lidé si sice zvykli brát jídlo domů, ale třeba pizzu, hamburgery nebo kebab. Kvalitní středoevropské jídlo s knedlíkem a omáčkou vám za cestu domů zvadne. O řízku s bramborovým salátem anebo smažáku ani nemluvě,“ vysvětluje s tím, že dršťková a česnečka mají trvalé místo na menu a řízky, svíčková a smažák jsou hity mezi hlavními jídly.

Z Československa Miloš emigroval s manželkou a čtrnáctiměsíční dcerkou v roce 1985. Do té doby pracoval v malých hospůdkách v okolí města u Jednoty Brno. „V Československu jsme neměli perspektivu. Rok jsme pak čekali v Rakousku. Nežádali jsme o politický azyl, protože máma mé dnes už bývalé ženy byla Němka. Pár let jsme strádali, ale učil jsem se německy, dodělal si maturitu, protože gympl z Československa neuznali a tak. Takže vše zlé je pro něco dobré. Mezitím jsem otevřel noviny a chytil hned první džob, na který jsem v nich narazil. Musel jsem splácet bezúročnou půjčku 10 000 marek, kterou jsme dostali do začátku,“ vzpomíná.

Brněnský koutek otevřel na stará kolena. Miloši Neherovi bylo třiapadesát a psal se rok 2015. První dva roky byly hodně těžké, než se podnik zavedl. Zpočátku neměl na čepu ani Starobrno, které nyní k lokálu neodmyslitelně patří. V Brněnském koutku prostě musí téct Starobrno. A nyní říká: „Teď, po sedmi letech, už znám tady v okolí spoustu lidí. Sedám před lokálem, kouřím, každého pozdravím a lidé se sem naučili chodit.“ Takže Grüss Gott!