Chilcot již na samotném začátku svého výzkumu informoval o tom, že jeho zpráva bude výrazně kritická. Nenechal tak nit suchou na Tonym Blairovi, MI6, ani na zpravodajských informacích, ze kterých vycházelo Blairovo rozhodnutí přidat se k invazi do Iráku.

Zpráva se však zabývá obdobím od roku 2001 až do roku 2009 a všemi rozhodnutími, která britská vláda v rámci invaze do Iráku podnikla. Jedním z hlavních závěrů vyplývajících ze zprávy je skutečnost, že tehdejší vláda nevyčerpala všechny mírové možnosti, než přistoupila k vojenskému zásahu.

Ještě v březnu 2003 nepředstavoval podle Chilcota Saddám Husajn bezpečnostní hrozbu, a tudíž se s ním šlo domluvit. To však politické špičky odmítaly, navzdory naléhání Rady bezpečnosti na pokračování v inspekcích ze strany OSN.

Chilcot zároveň kritizuje rozhodnutí, že Husajn vlastnil zbraně hromadného ničení. Dostupné informace zpětně ukazují, že se tato skutečnost nikdy nepotvrdila, a tudíž bylo o invazi rozhodnuto bez dostačujících důkazů. Zpravodajské služby neposkytly dostatek dat na to, aby se dalo s jistotou říci, že Husajn pokračuje ve výrobě chemických a biologických zbraní.

Celá invaze byla pak zorganizována na rychlo a z velmi pochybných, se zákonem hraničících důvodů. Takřka nikdo z vlády vlastně nevěděl, co je jejím cílem, kterého nakonec ani nebylo dosaženo. Výsledkem bylo více než 200 mrtvých Britů a více než 150 tisíc mrtvých Iráčanů. K tomu je nutné přičíst další milion vysídlených.

Tony Blair podle Chilcota nejen že vysoce přecenil svoje schopnosti ovlivnit americké zájmy v Iráku, ale odmítl také reflektovat fakta plynoucí ze zpravodajských informací, která by invazi do Iráku přinejmenším odložila. Zároveň také zcela ignoroval hrozbu, kterou taková akce pro Británii představovala, a také její možné následky.

Do budoucna je tak podle Chilcota zcela nutné zvažovat všechny eventuality a řádně projednat všechny možnosti, než dojde k rozhodnutí vyrazit do války. V roce 2003 to totiž podle poradce nutné rozhodně nebylo.

Tony Blair se po zveřejnění zprávy okamžitě vyjádřil, že přijímá plnou zodpovědnost za veškerá pochybení, zároveň však dodal, že si stejně myslí, že bylo lepší Husajna svrhnout. Připomněl také, že zpráva tvrdí, že zásah byl navzdory všemu legální, jelikož tak určil v půli března 2003 generální prokurátor.

Chilcot však zcela odmítá Blairovo tvrzení, že následky invaze nešlo předvídat. O rizicích, která ze situace vyplývala, totiž jednoduše nebyl nikdo dostatečně informován. Podle vlastních slov se touto zprávou snažil Chilcot vyloučit možnost, aby se ještě někdy opakovalo podobně lehkomyslné a nepromyšlené rozhodnutí vyrazit do války, jako to bylo v roce 2003.