Pisky leží tři kilometry od bašty proruských separatistů, Doněcka. Vládu nad místem ale měly několikrát obě strany sporu – loni v dubnu ves ovládli povstalci, v červenci už ji dobyly vládní síly loajální Kyjevu. Více než rok se tu nikdy nepřestalo válčit. Navíc ves leží těsně u doněckého letiště, o které se zuřivě bojovalo, než ho v lednu dobyli povstalci.

Pisky bývaly týlovou základnou ukrajinské armády, přes kterou proudily posily a ranění. Vojáci tu zůstali dodnes, ale po ztrátě letiště se ocitli v předsunutém postavení.

Hromada trosek

Před válkou tu žilo dva tisíce lidí, dnes je z tohoto místa hromada trosek. „Člověk je jediné zvíře schopné žít v takových podmínkách,“ míní voják, přezdívaný „strýček Vova“ (zdrobnělina Vladimíra – pozn. ČTK).

Kvůli neustávající palbě zůstávají vojáci v podzemních krytech, odkud nevystrčí nos, pokud nejsou na stráži v zákopech u vjezdu do vsi z Doněcka. Naproti, ve vzdálenosti asi 300 metrů, jsou nepřátelské pozice. Šestačtyřicetiletý „strýček Vova“ obývá s desítkou dalších vojáků dvoupodlažní dům, stojící hned za zákopy. Prý si jej postavil jeden podnikatel jako letní rezidenci. Od počátku bojů je dům opuštěný.

Na dvoře je farma
Uvnitř vše připomíná, že šlo o letní byt. Je tu i malá posilovna a letní kuchyně v zahradě. Vojáci se zařídili ve velkém sklepu. Spí tu, jedí, odpočívají. Jako zázrakem tu díky generátoru funguje televize i starý videopřehrávač. Vojáci se raději dívají na filmy než na zprávy. Ve vsi jsou dostupné jen ruské programy, anebo vysílání ze separatistického Doněcka. V kuchyni je vařič na plynovou bombu. Aby se tu žilo co nejpohodlněji, vojáci obdělávají záhony a pěstují zeleninu. Na dvorku si zařídili malou farmu.

„Mám tu pět kuřat, kohouta a krocana,“ ukazuje důstojník přezdívaný „Farmář“. „Mívali jsme tu i prasátka jménem Putin a Janukovyč, ale zabili jsme je a upekli na Den vítězství,“ vysvětluje v narážce na ruského lídra a svrženého ukrajinského prezidenta. Den vítězství nad nacistickým Německem se na Ukrajině slaví 9. května.

Pro mytí je určen malý srub na ulici. Ale vojáci se tam v nejlepším případu dostanou jen jednou za týden. Mytí si žádá příliš mnoho vody, která se dodává velice nepravidelně a v plastových lahvích.

Ikona jako pancíř

Pětasedmdesátiletý Vasyl Bobyl je bezpochyby jediným člověkem ve vsi, který v noci nespí v krytu. „Nemám strach,“ říká bezzubými ústy. Kulhá a je jedním z mála vesničanů, kteří ze vsi neutekli. Jeho dcera už na počátku bojů uprchla do Oděsy na jihu země. „Ti, kdo mohou chodit, odešli, a ti ostatní zůstali,“ vysvětlil.
Na zdi mu visí plakát zobrazující ikonu. „To je můj pancíř,“ říká ironicky. „Vidíte, všechny ostatní zdi jsou děravé od kulek a střepin. Ale tahle zůstala vcelku.“