Když se podíváte na českou stokorunu, hledí z ní panovník smutně kamsi k zemi jakoby v očekávání blízkého konce. Karel IV. měl ve vyšším věku dnu, poté si zlomil krček stehenní kosti, k tomu se přidal zápal plic a panovník zamířil... nejspíš rovnou do nebe. Stalo se před šesti sty čtyřiceti lety a dodnes na něj všichni s úctou vzpomínají. A jak se to tenkrát všechno seběhlo?

Jídelníček pod hrozbou pakostnice

Ještě ve svých jednašedesáti se Karel IV. vydal na dlouhou cestu. Když byl někdo císař, měl plnou hlavu starostí, které se musely řešit přímo na místě. Nejlépe i s potomkem, aby se poučil, takže po Karlově boku jel i jeho nejstarší syn a nástupce Václav. Cílem byla Paříž. Panovník přitom trpěl dnou neboli pakostnicí, takže mu jízda na koni působila bolesti. Proto mu jeho synovec, francouzský král Karel V., řečený Moudrý, poslal k hranicím s uvítacím poselstvem také kočár a nosítka. Císař byl velmi unavený, tudíž se první pařížské hostiny zúčastnil až třetího dne. Po mnoha dalších ceremoniích, ale i složitých jednáních dorazil zpět do Prahy až za necelých pět měsíců.

A proč Karel IV. trpěl dnou? „Tímto onemocněním trpělo tehdy mnoho šlechticů, protože popíjeli víno anebo alkoholickou medovinu a jedli obrovské množství masa. Šlechtic mohl mít denní spotřebu potravy kolem šesti tisíc kalorií. A pozor, nebyli to žádní tlusťoši! Život byl totiž tenkrát dost fyzicky namáhavý, takže pánové ty kalorie většinou bez problémů spálili. Všude jezdili na koních, pořád se chodilo po schodech nahoru a dolů, nebyly přece žádné výtahy, a urození dost často lovili v lesích. Takže to maso, které s chutí pojídali, mohla být i zvěřina, kterou si sami ulovili. Ale na druhé straně – chudí lidé měli čerstvé maso třeba jen šestkrát a solené dvanáctkrát do roka,“ popisuje rozdíly v tehdejších stravovacích zvyklostech Zdeněk Čech.

CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCH LISTŮ ČESKÉ OSMIČKY
 
Zašlo slunce, přišla smrt

Po Karlově návratu z Francie stejně došlo k tomu, co tam chtěl císař vyřešit, ale nevyřešil. Začala vláda dvou papežů, kteří si navzájem spílali do kacířů. Druhého listopadu 1378 vydal král Karel protiinflační nařízení, ale to už byl jeho poslední vladařský počin. Právě dna mohla totiž v těch dnech způsobit jeho pád z koně či schodů, zlomeninu krčku stehenní kosti a následný zápal plic. Ve středověku, bez dnešní ortopedie a moderních léčiv, to mělo osudné následky. Devětadvacátého listopadu Karel IV. zemřel. Těla se ujali balzamovači, aby je připravili k uctění památky velkého panovníka.

„Karel byl na tom až do smrti po duševní stránce dobře. Nicméně po fyzické už to bylo mnohem horší. Zamlada se zúčastnil mnoha bojů, byl to výborný, velice silný a odvážný rytíř, nevyhýbal se nebezpečí, velice si důvěřoval, takže měl za sebou i jistý počet lehčích i těžších zranění. Tudíž jeho zdraví bylo už pak celkem podlomené. Je ale třeba částečně vyvrátit věčně opakovanou legendu o tom, že se tehdy lidé dožívali mnohem nižšího věku než dnes. Polovina jich sice zemřela už v dětství, kojenecká úmrtnost byla třeba tenkrát obrovská, jenže ti odolní, kteří se dožili reprodukčního věku, měli šanci na celkem požehnané stáří, pokud na ně nesáhla epidemie nebo nějaké zranění,“ vysvětluje historický publicista Čech.

Pohřeb za svitu svící

Nejdříve bylo tělo zemřelého císaře a krále vystaveno jedenáct dnů v sále Pražského hradu a poté putovalo po různých pražských kostelích, načež se vrátilo na Hrad, nyní už do chrámu svatého Víta. Pohřební průvod zahrnoval pak velké množství lidí. Podle jednoho z kronikářů až sedm tisíc, což nejlíp vynikne, když si člověk uvědomí, že v tehdejší Praze žilo nanejvýš čtyřicet tisíc obyvatel. V čele šlo 564 světlonošů se svícemi a průvod uzavíralo dalších 114 světlonošů, které platil Václav IV. Máry se zesnulým panovníkem neslo třicet osob.

V den pohřbu přirovnal ve své řeči pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi Karla IV. k biblickému králi Šalomounovi, když mimo jiné řekl: „Onen byl králem, tento císařem, onen vládl národu izraelskému, tento veškerému lidu celého světa a církve izraelské, ale také všech pohanů a určoval hranice světa. Onen válčil moudrostí, tento moudrostí bez válek upevňoval mír.“

Náš průvodce seriálem České osmičky Zdeněk Čech o Karlově osobnosti, která roku 2005 zvítězila v televizní anketě Největší Čech, říká: „Poprvé se sice o otci vlasti mluvilo v souvislosti s knížetem Soběslavem I., který ve dvanáctém století vyhrál slavnou bitvu u Chlumce, ale přece jen – Karel IV., to byla jiná liga. Když umřel, přišel s jeho skonem pocit, že se ze země potichu vytratí síla, která ji do té doby úspěšně bránila. Následníkovi trůnu Václavu IV. mnozí z významných lidí spíš nedůvěřovali. Byl hodně mladý a zatím nic velkého nedokázal. Karel IV. byl přece jen nejsilnější a nejvlivnější panovník tehdejší Evropy.“

Zdeněk Čech napsal knihu Potlučený lev. Jejích devatenáct akčních příběhů se odehrává v letech 1891 až 1948. Jde o zrcadlo našich moderních dějin.