Podkarpatská Rus (nazývaná též Zakarpatskou Ukrajinou či prostě Zakarpatskem) byla od konce 11. století až do roku 1918 pod uherskou nadvládou. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde také početná německá, židovská a rumunská menšina.

Na konci října 1918, kdy začal rozpad Rakousko-Uherska, se američtí Rusíni vedení doktorem Grigorijem Žatkovičem dohodli v USA s Tomášem Garriguem Masarykem, že Podkarpatská Rus se jako samosprávná část připojí k nově vzniklému Československu. Dohoda byla uzavřena 19. listopadu 1918 a mírová konference ve Versailles ji schválila 8. května následujícího roku.

Už v dubnu 1919 začala nové území postupně obsazovat československá vojska a Podkarpatská Rus s rozlohou 12.700 kilometrů čtverečních a se 600.000 obyvatel se stala součástí Československa. Ústava z roku 1920 označovala Podkarpatskou Rus za nedílnou součást ČSR, samosprávné území s autonomií. Jejím guvernérem byl jmenován Žatkovič.

Počet Čechů v zemi Podkarpatskoruské (což byl po roce 1926 oficiální název) se podle odhadů blížil 30.000. Čeští úředníci, technici a učitelé byli vysláni pomoci tamnímu hospodářství a rozvoj zaostalé oblasti přilákal i mnohé podnikatele.

Po podpisu mnichovské dohody v roce 1938 byla část území obsazena Maďarskem a zbytek získal autonomii. V březnu 1939 Maďarsko na Podkarpatskou Rus zaútočilo. Tamní autonomní vláda reagovala vyhlášením samostatné republiky Karpatská Ukrajina, ale ta se udržela jen jeden den. Maďarská okupace pak trvala až do roku 1944.

Stovky Rusínů přešly ilegálně do Sovětského svazu, aby bojovaly za svobodu Československa. Tam však byli odsouzeni za údajnou špionáž a končili na Sibiři. Až na podzim 1941 je začaly sovětské úřady z gulagu propouštět a mnozí z nich vytvořili na jaře 1942 jádro československé armády v Buzuluku. Jaro a léto roku 1944 bylo zvlášť tragické pro 85.000 Židů a skoro 40.000 Romů žijících v této oblasti, kteří skončili většinou v Osvětimi. Přežilo jen několik jednotlivců.

Na podzim 1944 Rudá armáda oblast osvobodila. Ač prezident Edvard Beneš předpokládal po válce obnovení Československa v jeho předmnichovských hranicích, Sovětský svaz považoval Zakarpatsko za strategické území, kterého se nehodlal vzdát.

Do osvobozené země sice přijeli zmocněnci československé vlády, sovětské vojenské orgány jim však zabránily v převzetí správy. Zároveň se v zemi konala kampaň, ve které občané podpisem vyjadřovali souhlas s připojením k Ukrajině. Historik Karel Kaplan uvádí, že podpisy byly často získávány pod nátlakem a s připojením aktivně souhlasila jen asi třetina občanů.

Definitivní konec za existencí společného státu napsalo 22. listopadu 1945 Prozatímní národní shromáždění, když schválilo zákon o připojení Zakarpatska k Ukrajinské SSR (smlouva začala platit 30. ledna 1946).

Československo odstoupením Zakarpatska ztratilo téměř desetinu svého území. Češi a Slováci, kteří museli oblast opustit po maďarské okupaci, zanechali v zemi majetek, jehož hodnota byla odhadována na více než čtyři miliardy předválečných korun. Podle původní dohody měli být tito občané odškodněni, českoslovenští a sovětští komunisté však podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že že nedostanou téměř nic. Někteří byli alespoň symbolicky odškodněni až v 60. a 70. letech.