Nošení roušek a respirátorů se jí nelíbilo od začátku. Sama je nosit nemůže. Po úraze i amputaci nohy trpí silnými bolestmi, těžko se jí dýchá i tak. „Protože mám silné bolesti, těžko se nadechuji a s respirátorem bych nemohla dýchat vůbec,“ řekla redakci. Kvůli odmítání nosit ochranu dýchacích cest přišla o úklidovou službu, kterou běžně dům s pečovatelskou službou, v němž žije, poskytuje. „Nepomáhají mi. Byla tady pečovatelka, chtěla, abych si vzala roušku. Když jsem odmítla, tak vyžadovala alespoň štít, ale ten je pro mě ještě horší. Odráží zvuky do hlavy, orosí se a navíc ještě odráží světlo do očí. A pak mi řekla, že pokud si nevezmu roušku, budeme muset úklid ukončit. Odpověděla jsem, ať mi tedy úklid ukončí a od té doby už mi nepřišli pomoci,“ popsala Jolana Hynková. Zda jí službu později obnoví, netuší. Už si ji zajistila jinde od svých kamarádek a známých, kteří jí chodí uklízet nebo pomáhají jiní přátelé. Každopádně však musí jezdit po městě a hledat, kdo by pomoci mohl.

Nechtěla respirátor, přišla o úklidovou službu

A není jediná. „Takže vedení pečovatelské služby mi zrušilo úklidy, musela jsem hledat pomoc zvenčí, sousedovi na vozíku je zrušili také a musel hledat pomoc jinde. Nechali bez pomoci ty nejvíce postižené,“ vysvětlila a přidala svůj zážitek s policejní hlídkou z loňského podzimu, kdy byla ochrana dýchacích cest opět povinná. Podle svých slov byla sotva pět minut na zahradě bez roušky a někdo na ni zavolal policii. „Přišel policista s policistkou, která na mě křičela jak na zločince, že jsou tady staří lidé a že je musím chránit. A já říkám: Nechcete mě rovnou zastřelit, když jsem tak nebezpečná? Prý musím mít potvrzení od lékaře. Na odpověď, že si tam druhý den dojdu, pokračoval křik,“ uvedla. Bránila se s tím, že má teplotu a bolesti, ale to nepomohlo. Policisté pak odešli, ale druhý den ji ve městě potkali znovu a ptali se na potvrzení. To jí však lékařka slíbila až druhý den.

Navíc se samotným potvrzením není spokojená. „Doktorka mi napsala jeden řádek, že z preventivních důvodů doporučuje nenosit respirátor venku, jinak ani slovo o mém zdravotním stavu a bolestech, prostě nic,“ uvedla Hynková. Problém má přitom i se zajištěním základních životních potřeb. Bez respirátoru ji totiž leckde odmítnou obsloužit. „Včera mě odmítli obsloužit v jednom obchodě, předevčírem v pekárně, kde jsem chtěla jen čtvrtku chleba, ale řekli mi, že bez respirátoru mě obsloužit nemohou. A já už nemám sílu se ani nadechovat, tak jsem se otočila a jela pryč. Už nemám sílu se s někým dohadovat.“