Nošení roušek a respirátorů se jí nelíbilo od začátku. Sama je nosit nemůže. Po úraze i amputaci nohy trpí silnými bolestmi, těžko se jí dýchá i tak. „Protože mám silné bolesti, těžko se nadechuji a s respirátorem bych nemohla dýchat vůbec,“ řekla redakci. Kvůli odmítání nosit ochranu dýchacích cest přišla o úklidovou službu, kterou běžně dům s pečovatelskou službou, v němž žije, poskytuje. „Nepomáhají mi. Byla tady pečovatelka, chtěla, abych si vzala roušku. Když jsem odmítla, tak vyžadovala alespoň štít, ale ten je pro mě ještě horší. Odráží zvuky do hlavy, orosí se a navíc ještě odráží světlo do očí. A pak mi řekla, že pokud si nevezmu roušku, budeme muset úklid ukončit. Odpověděla jsem, ať mi tedy úklid ukončí a od té doby už mi nepřišli pomoci,“ popsala Jolana Hynková. Zda jí službu později obnoví, netuší. Už si ji zajistila jinde od svých kamarádek a známých, kteří jí chodí uklízet nebo pomáhají jiní přátelé. Každopádně však musí jezdit po městě a hledat, kdo by pomoci mohl.

Nechtěla respirátor, přišla o úklidovou službu

A není jediná. „Takže vedení pečovatelské služby mi zrušilo úklidy, musela jsem hledat pomoc zvenčí, sousedovi na vozíku je zrušili také a musel hledat pomoc jinde. Nechali bez pomoci ty nejvíce postižené,“ vysvětlila a přidala svůj zážitek s policejní hlídkou z loňského podzimu, kdy byla ochrana dýchacích cest opět povinná. Podle svých slov byla sotva pět minut na zahradě bez roušky a někdo na ni zavolal policii. „Přišel policista s policistkou, která na mě křičela jak na zločince, že jsou tady staří lidé a že je musím chránit. A já říkám: Nechcete mě rovnou zastřelit, když jsem tak nebezpečná? Prý musím mít potvrzení od lékaře. Na odpověď, že si tam druhý den dojdu, pokračoval křik,“ uvedla. Bránila se s tím, že má teplotu a bolesti, ale to nepomohlo. Policisté pak odešli, ale druhý den ji ve městě potkali znovu a ptali se na potvrzení. To jí však lékařka slíbila až druhý den.

Navíc se samotným potvrzením není spokojená. „Doktorka mi napsala jeden řádek, že z preventivních důvodů doporučuje nenosit respirátor venku, jinak ani slovo o mém zdravotním stavu a bolestech, prostě nic,“ uvedla Hynková. Problém má přitom i se zajištěním základních životních potřeb. Bez respirátoru ji totiž leckde odmítnou obsloužit. „Včera mě odmítli obsloužit v jednom obchodě, předevčírem v pekárně, kde jsem chtěla jen čtvrtku chleba, ale řekli mi, že bez respirátoru mě obsloužit nemohou. A já už nemám sílu se ani nadechovat, tak jsem se otočila a jela pryč. Už nemám sílu se s někým dohadovat.“

Pokud se jí nepodaří nakoupit bez ochrany dýchacích cest, musí pak jet přes půlku města a zkusit to jinde. Omezení věcí, které byly dříve normální, je pro ni vyčerpávající. „Jsem na vozíku 32 let, přes dva a půl roku jsem po nevydařené amputaci nohy, kdy mi nezabrousili hranu kosti, takže mě pořád řeže a pláču bolestí bez šancí na nějakou chirurgickou úpravu. Každý lékař mi řekne, že mám brát prášky. Ještě brát prášky, tak to už bych byla mrtvá,“ sdělila s obavou, o jak silné léky se jedná. Najít lékaře, který by jí chirurgicky pomohl, se nedaří, navíc trpí i bolestí páteře a levé ruky.

Problém s rouškami a respirátory nemá jen fyzický, tedy problematické dýchání. „Špatně vnímám už jen vidět lidi se zakrytými ústy. Je mi opravdu fyzicky špatně, když vidím, jak se v tom lidé dusí.“ Od státu dostala pět tisíc korun takzvané rouškovné a dostává příspěvek na péči, ale nižší, než na které má podle svého nárok: „Osm let mi blokují zvýšení příspěvku na péči. Mám lékařsky doložené body, které se posuzují na přiznání třetího stupně příspěvku na péči, což mi zamítli před osmi lety, protože sociální pracovnice napsala, že si na záchod dojdu sama. Revizní komise, člověk, který mě v životě neviděl, usoudil, že doma chodím, tak mi příspěvek zamítl,“ řekla Hynková.