Nastala velká sláva: Oslavy izraelské nezávislosti, spojené navíc s přesunem ambasády USA do Jeruzaléma. Pojďme píchnout do vosího hnízda: V čem spočívá význam a historická úloha státu Izrael? Za co mu děkovat, co mu vytknout? Příznivci Izraele říkají, že kde byla poušť, tam je díky Izraeli zahrádka.

Vy jste fakt dobrý! Klidně si položíte otázky, které „píchají do vosího hnízda“, ale pokud budu odpovídat podle reality, nálepka antisemitky připadne mně, protože za projev antisemitismu je dnes považována i prostá kritika ideologie sionismu nebo politiky státu Izrael. Jinými slovy, v současnosti lze Izrael „beztrestně“ jen chválit, a nejlépe rovnou nekriticky.

Nicméně, kdybych měla na tohle „minové pole“ vstoupit, tak bych řekla, že jeho význam a historická úloha spočívá samozřejmě v tom, že je to první stát Židů, čili první území v moderních dějinách, které mohou považovat za své. Není bez zajímavosti, že většina Židů této možnosti nevyužívá, protože čerstvé údaje izraelského statistického úřadu z půli letošního dubna uvádějí, že 70 let po vzniku státu mimo jeho území, tedy „ve světě“ či v diaspoře, chcete-li, trvale žije 55 procent světového „židovstva“. V Izraeli přitom žije asi 6,5 milionu Židů. 

Nenapadá mne, za co Izraeli jako státu „děkovat“, jak se ptáte, vytkla bych mu samozřejmě především zábor a okupaci území, které mělo být podle plánů OSN vyčleněno pro stát Palestina. A samozřejmě platí, že tuto politiku by Izrael nemohl provádět, pokud by neměl silné politické krytí především Spojených států, které v Radě bezpečnosti OSN už bezmála padesátkrát při jeho obhajobě použily své právo veta. 

Nicméně, nemá valného smyslu ohánět se nějakým mezinárodním právem, protože svět se beztak stále více řídí podle „práva silnějšího“. A nemá valného smyslu ani počítat, kolik Palestinců bylo od roku 1948 vyhnáno, zabito nebo uvězněno, protože ta čísla se už dávno ze škatulky „tragédie“ přesunuly do kategorie „statistika“. Izrael prostě existuje a existovat bude, což je fakt, který je třeba „realpoliticky“ akceptovat. 

Méně slavnostní situace je na hranicích Gazy, kde probíhají střety mezi bezpečnostními složkami státu Izrael a Palestinci. Příznivci Izraele tvrdí, že si za to Palestinci mohou sami. Mohou?

Je příznačné, že střelbu vojáků do lidí za plotem, kteří jsou „ozbrojeni“ maximálně kamenem, prakem nebo láhví, označujete eufemisticky za „střety“, ale nešť. Na jednu stranu je ale samozřejmě pravda, že si za to umírání Palestinci mohou sami – mohli by se přece poslušně smířit s osudem podřadného národa, který podle mnoha sionistů ani neexistuje, s vyháněním, záborem svých území, demolicí svých domů, zabíjením, vězněním a tak dál. A samozřejmě, největší „kladný bodík“ by si připsali, kdyby se prostě – čáry máry fuk – někam rovnou vypařili. Řeč je o zhruba třech milionech lidí z okupovaného západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma a asi dvou milionech lidí z pásma Gazy, které je rovnou celé v blokádě.  

Na druhou stranu platí, že u plotu, který z Gazy dělá jedno obří vězení pod širým nebem, protestovali především mladí lidé, kteří právě za tím plotem prožili třebas i polovinu svého života, nemají nejmenší vyhlídky do budoucnosti, nemají vyhlídku na nějakou solidní práci, nemají vyhlídky na nic… Čekají je jen výpadky elektřiny, nedostatek léků a potravin, a dokonce i ten Hamas, který by v jejich očích měl být obecně považován za jakéhosi lídra Gazy za lepší život, předloni „vyměkl“ a ze svých programových dokumentů vypustil vypjatý antisemitismus i citace z šílených Protokolů sionských mudrců. Dokonce rozlišuje i mezi nepřátelstvím vůči Židům a politickým nepřátelstvím vůči Izraeli a sionismu, přičemž akceptuje hranice z roku 1967. Čili, i když je to pro izraelskou politickou scénu dál „zavedený otloukánek“, který může za všechno zlé, ve skutečnosti se Hamas silně „zklidňuje“ a jeho někdejší radikální pozici přebírají sice menší, ale o to odhodlanější islamistické skupiny. Ale ti mladí Palestinci se prostě topí ve frustraci, a tak jim nevadí ani ono umírání u plotu. Jak jeden z nich vysvětlil v médiích: „V Gaze beztak pomalu umíráme, tak je lepší umřít alespoň při pokusu dosáhnout svobody…“ 

Zkrátka, Gaza, ale i ostatní zbylá obklíčená, okupovaná a neustále „okrajovaná“ palestinská území jsou s pěti miliony deprimovaných lidí dál sudem prachu, a jeho „zklidňování“ bude přinášet další lidské životy a ty pro změnu budou dál „kazit image“ Izraele. Trump sice přestěhováním ambasády do Jeruzaléma fakticky ukončil celé to nesmyslné divadlo s nekonečnými „izraelsko-palestinskými mírovými rozhovory“, protože životaschopný palestinský stát už delší dobu ani teoreticky nemá kde vzniknout, ale současně platí, že sice „hrozba“ vzniku Palestiny je pasé, ale pět milionů Palestinců nikam nezmizelo… 

Něco se proto „bude muset stát“. A různé spekulace, které čas od času „probublávají“, naznačují, že by Gaza mohla připadnout Egyptu, Západní břeh Jordánsku, Palestina by tak „zmizela“ a Izrael by se zbavil zodpovědnosti za „horký lidský brambor“. Uvidíme, příští měsíce a roky ukážou víc. 

Když o věci jednala Rada bezpečnosti OSN, ambasadorka USA Nikki Haleyová opustila sál. V té souvislosti zazněl názor, že až se velmoci při řešení závažných otázek začnou zvedat od stolu, nezbude už světu nic než válka. Filozoficky pojato, je to pravda? Přepíná se v poslední době struna tak, že na tom něco bude? 

Nikki Haleyová začíná být opravdu „provařenou figurkou“. Vetovala nyní návrh na prošetření nejnovějšího izraelského masakru s tím, že Izrael zabitím „pouhých“ 61 lidí prokázal „zdrženlivost“, prý mnohem „větší zdrženlivost“ než jakýkoli jiný stát, který by musel čelit demonstracím. Ufff! A vzápětí dokonce vinu za masakr hodila rovnou na Írán, protože prý v minulosti Hamas podporoval a ponouká ho k boji proti Izraeli. Je přitom pozoruhodné, že exiloví lídři Hamasu sice čas od času do Teheránu „ke konzultacím“ opravdu zaletí, ale hlavní – a mnohamiliardové – slovo při podpoře Hamasu a pásma Gazy jako takového mají američtí věrní vazalové z Kataru. Ale protože jsou věrní vazalové, tak jsou z obliga a za všechno může Írán… Fraška.

Nicméně, vcelku zajímavý je fakt, že paní Haleyová se v reálu jmenuje Nimrata Singhová Randhawaová Haleyová a pochází z indické sikhské rodiny. Její sestra na svém blogu popisuje, proč musela rodina uprchnout z Indie, kde jsou sikhové často pronásledováni, a jak byla v USA perzekvována, protože nezapadala do konceptu „běloši“, „černoši“, „Hispánci“… Americký politolog Juan Cole vyslovil podezření, že její nenávist vůči Palestincům má něco společného s popíráním svého vlastního osudu, své vlastní faktické zanedbatelnosti…

A pokud se ptáte na to, že rovnou odešla, když se o tématu začalo jednat, cynicky bych podotkla, že je to skoro jedno. Rada bezpečnosti OSN je v zásadě už dlouho zablokovaná, dvojblok Západu a Číny s Ruskem se na ničem důležitém neshodne a diskuse se tam stejně nevedou, spíš se tam všichni navzájem různě obviňují, nadávají si a hrozí. Z tohoto pohledu sice paní Haleyová dala ostatním najevo, jak si váží nejdůležitějšího orgánu OSN, ale nějakou blížící se katastrofu bych v tom nespatřovala. Pokud válka nepropukla doteď, tak nějaké to odcházení už situaci zhoršit nemůže.

Kam jsme se v posledních dnech dostali, pokud jde o záměr Donalda J. Trumpa vypovědět dohodu s Íránem?

V kostce platí, že Čína si mne ruce, protože předpokládá, že Západ pod tlakem USA vyklidí své pozice v Íránu a přenechá ho – i s jeho trhem a surovinami – plně k dispozici Pekingu a jeho „Hedvábným stezkám“. Rusko si jako by udělalo „kýbl popkornu“ a sleduje „cvrkot“. A Německo, Francie a Británie přemýšlejí, jak se mají zachovat, když jim „náš hlavní spojenec“ dalšími sankcemi (po Rusku) znovu kazí lukrativní kšefty, a tak nějak automaticky předpokládá, že si to Evropa zase nechá všechno líbit. Uvidíme v příštích pár týdnech, jestli se Evropa pochlapí, nebo jestli znovu „stáhne ocas“. Poslední vývoj naznačuje, že je EU připravena legislativně zablokovat americké sankce proti Íránu, prý hodlá evropským firmám rovnou dodržování amerických sankcí právně zakázat, což je mimochodem postup, který nyní projednává – vůči americkým sankcím proti Rusku – i parlament v Moskvě. K tomu se objevují spekulace o ochotě Evropy vynechat z ropných obchodů s Íránem americký dolar a přejít plně na euro. Není v této souvislosti bez zajímavosti, že právě íránské obchody s Čínou už „petrojüan“ dostaly na celých 12 procent celkového „koláče“. Vzhledem k tomu, že obchodování ropou za jüany je otázkou teprve posledních týdnů, je to zajímavý údaj…

A bude samozřejmě záležet i na samotných USA. Vypovězením jaderné smlouvy s Íránem a přesunutím ambasády do Jeruzaléma si Donald Trump „odfajfkoval“ splnění svých slibů, které před volbami dal americké židovské lobby, a není příliš jasné, jestli má vůbec připravené nějaké další kroky. Je tu ale kauza čínského technologického koncernu ZTE, který pod americkými sankcemi málem zkrachoval, což Peking rozčílilo a Washington vylekalo, a tak USA právě tuto firmu ze sankcí znovu vypustily… Chci říct, za Trumpa se v Bílém domě často nejdřív vystřelí od boku, pak se chvíli na twitteru kochají výsledkem, pak se propadá panice a chaosu při pohledu na důsledky, a pak se věci zase napravují. Jako třebas nabídka Rusku, ať si vyšlou do USA nové diplomaty namísto těch vypovězených. Zkrátka, uvidíme, co bude.

Svět poněkud zapomněl na Afrín. Máme mít zlé svědomí z toho, co tam náš spojenec Turecko vyvádí? Je pravda, že se tam stahují džihádisté, které vymetl Bašár Asad z jiných koutů Sýrie? 

Jéjda, takových spojenců, kvůli nimž bychom měli mít „zlé svědomí“, je mnohem víc, stačí si vybavit události posledních měsíců nebo války, které kdekoli po světě právě zuří. Turecko v tomto ohledu není žádným velkým zlosynem, který by nějak vyčníval z řady, a možná i proto se o tureckém postupu v Afrínu zase až tolik nemluví…

Ale co se týče tohoto bodu, mám dojem, že „stahují“ asi není to správné slovo, protože v Afrínu nedobrovolně končí část džihádu, který v posledních dvou měsících kapituloval v okolí Damašku nebo v provinciích Homs a Hamá. To znamená, že se původně kurdský Afrín vedle Idlíbu stává jakýmsi druhým „odkladištěm“ radikálních islamistů. Turecko jim očividně dává přednost před původními Kurdy a má v plánu použít je pro vytvoření „nárazníkového“ pásma, které by tureckou hranici odizolovalo před radikálními kurdskými silami. A přitom džihádisty, kteří byli až dosud placeni například ze Saúdské Arábie, zkouší naverbovat do svých služeb, a když to nevychází, propukají mezi různými islamistickými skupinami ostré boje, i když jsou to vlastně „proxy“ boje mezi Turky, Katarem a Saúdy. Neumím si dnes představit, co z toho všeho – řekněme v horizontu dvou tří let – vyleze. Když jsem byla nedávno v Sýrii, místní se právě o osud syrských regionů na severu země, zajímali mnohem víc než třeba o americká komanda v pouštích na východě Sýrie… 

Sype se to, sype, napsala jste nad zprávou o nově vznikající koalici v Itálii. Co všechno se sype a komu se to sype? A rozsype se to?

Uplynulé dva tři dny přinášely opravdu zvláštní zprávy. Nejprve se EU odmítla podřídit Spojeným státům v kauze jaderné dohody s Íránem, pak tři státy včetně ČR odmítly společnou kritiku přesunu ambasád z Tel Avivu do Jeruzaléma, pak Angela Merkelová prohlásila, že se Evropa musí začít starat sama o sebe, protože jsou „pryč časy, kdy nás USA prostě chránily“, což je de facto výzva ke vzniku nového NATO bez USA, včera si šéf Evropské rady Donald Tusk povzdechl, že Trump připravil Evropu o veškeré iluze a že s „takovými přáteli žádné nepřátele už ani nepotřebujeme“…

A do toho vítězové italských voleb, Liga Severu a Hnutí 5 hvězd, sestavily společnou vládní platformu, v jejímž rámci se mimo jiné shodli na zrušení daňových a jiných škrtících reforem, na zavedení paralelní měny, která otevírá cestu k vystoupení z eurozóny, na nutnosti nových fiskálních pravidel, která by jim umožnila navyšovat výdaje, a k tomu po Evropské centrální bance požadují škrtnout dluhy ve výši 250 miliard eur, jinak... A to se k nim ještě nepřidal sankcionovaný „nesmrtelný“ Silvio Berlusconi, Putinův „starý přítel“. Itálie si může své požadavky na Bruselu začít brutálně vynucovat, bude přece stačit její veto třeba na prodloužení sankcí proti Rusku, a veškeré to snažení půjde do kytek… Zkrátka, jak se to vše vršilo jedno za druhým, napadlo mě, že je vcelku výstižné konstatovat, že se nám naše realita, jistoty i jednota jaksi sypou a hroutí… 

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Nevím, co bych vypíchla, protože se to „sype“ snad na všech stranách a je stále složitější udržet si o světě nějakou představu…