Dnes, kdy píši tyto řádky, je tomu přesně 200 let, kdy byla podepsána 26. září 1815 spojenecká smlouva mezi ruskou impérií, reprezentovanou Alexandrem I., Pruskem a Rakouskem. Během několika let se ke spojenecké smlouvě přidaly prakticky všechny křesťanské monarchie toho času. Rusko osvobodilo Evropu od napoleonské hrůzy a spojenecká smlouva měla za cíl vyloučit nebo alespoň značně omezit možnosti nových válek v Evropě, a tím zajistit mírový rozvoj v Evropě. Skutečností je, že snaha Alexandra I. nebyla korunována úspěchem. I když výchozí podmínky byly všeobecně hodnoceny více než pozitivní a jednoduché: princip bratrství, faktického odstranění hranic a křesťanské spravedlnosti mezi smluvními partnery. Vše, co káže EU. Jak ale historie ukázala, nestandardní řešení navrhnuté Alexandrem I. nebylo po chuti smluvním partnerům. Ruskému impériu se nepodařilo spojit svět myšlenkou míru. Spojenci, jak víme z historie, ho podvedli. Ani Ruská federace se z opakovaných podvodů západních spojenců, a jak se zdá, až do příchodu Putina k moci, mnoho nepoučila. Dnes se mi jeví situace jinak.

Zítra, 27. září bude hovořit z tribuny OSN prezident Putin. Jsem přesvědčen, že tón řeči bude klidný a ve velkém protikladu se 4 hodiny 29 minut trvajícím projevem Fidela Castra v září 1960, projevem Nikity Chruščova v OSN 12. října 1960 nebo vystoupením Arafata v OSN s pistolí v kapse 13. listopadu 1974 a svojí výzvou „Today I have come bearing an olive branch and a freedom fighter‘s gun.“ „Do not let the olive branch fall from my hand.“ Putin nebude mluvit ani v náznaku o nebezpečí mimozemšťanů, které přinesl na půdu OSN exprezident Reagan 21. srpna 1987, kdy položil rétorickou otázku: „Není již cizí síla mezi námi? Co by nám mohlo být více cizího než války a hrozby války?“ Putinova řeč bude klidná, protože vše důležité řekl osobně a jasně všem vlivným hráčům v osobních rozhovorech mimo OSN.

Nehledě na napsané, veřejnosti skryté informace a ty, které budou v představitelné budoucnosti veřejnosti sdělené, je v Evropě slyšet hlasy, že bez pomoci Ruska není možné řešit ani problém Sýrie, ani problém uprchlíků a migrantů z Afriky, arabských zemí, Afghánistánu a dalších konců světa. Je to hlas reprezentantů, který je slyšet. Hlas ale není upřímný. Hlas má totiž jednu vzácnou charakteristiku: Mluvící neslyší svůj hlas, proto nemůže odhadnout působení svého hlasu na poslouchajícího. Kromě toho: Prosit o pomoc se musí člověk učit. A to není v módě.

V této situaci bude i nadále existovat tradiční snaha obyčejných Rusů pomoci, ať je to Ukrajině nebo jiným, jak vidíme z jednání v Bruselu o ceně plynu. Na druhé straně této ochoty vidíme cynismus USA – EU a jimi vedených loutek na Ukrajině. Tyto loutky v den jednání o ceně plynu, který má platit daňový poplatník, občané EU, vyhlašují ústy ukrajinského premiéra zákaz přeletu a letů ruských leteckých společností na Ukrajinu. Ke škodě především samých ukrajinských občanů a vlastních leteckých společností. Ukrajinci tvoří více než 70 procent všech cestujících do ruské federace. EU mlčí, jako by se nic nedělo. Za oceánem v tu samou dobu dovolí prezident Obama rozšiřovat svými spolupracovníky lež o tom, že se jeho setkání s prezidentem Putinem uskuteční na přání prezidenta Putina. Co je moc, to je moc. Kreml se včera ozval se zcela jasným dementi. Přesto se setkání s Obamou uskuteční, pokud ho Obama nebo jeho nadřízení nezruší či neumožní na základě nějaké provokace. Ať to zní jakkoliv přehnaně, v současné situaci na Ukrajině a Blízkém východě jsou to USA, které potřebují Rusko, a ne naopak.

Na více méně každodenní úrovni Evropanů a Rusů je možné vidět, že Evropa strádá a bude ještě dlouho strádat ze stále zmenšujícího se počtu turistů a studentů. Především z hlediska hospodářsko-finančního. Rusové strádají a budou strádat kvůli omezením EU, protože se nebudou moci nasytit především evropským kulturním bohatstvím, dovolenou u středozemního moře a v menší míře různorodou evropskou kuchyní. V tomto kontextu se nabízí zmínka o kvalitativním rozdílu pojetí kultury obyčejného Evropana a Rusa. Zjištění na základě srovnání dovoluje tvrdit, že je možné již dnes hovořit o evropské kulturní poušti. To nelichotí Evropě. V ní se nachází několik muzejních a divadelních oáz, které z velké části navštěvují, a tím i udržují především turisti z Ruska a Asie, v poslední době i z Číny.

O současném umění, jeho kvalitě a vztahu umění a politiky napsal Petr Drulák v Salonu, 17. září 2015 příspěvek pod názvem „Všechny budoucnosti světa“. Nevěřícím vlivu kultury na vnitřní a mezinárodní politiku doporučuji studium jeho příspěvku nejenom kvůli jeho kvalitě, ale i ve spojení s migrační vlnou, která se přelila do EU. „Ať už budoucnost světa půjde jakýmkoliv směrem, patrně bude méně evropská či euroatlantická než jeho přítomnost či nedávná minulost,“ píše opatrně autor. A dodává k vyvážení: „Dnešní dominantní západní kultura navíc má výraznou schopnost vstřebávat. Neuzavírá se… Konfrontace západního a nezápadního umění se proto většinou odehrává uvnitř západních institucí a norem.“ Osobně a plně souhlasím, a proto dále cituji, že „Naše politická přítomnost nedává moc důvodů k optimismu stran budoucnosti. Geopolitické, etnické, sociální a kulturně dělicí linie, o nichž jsme si v devadesátých letech mysleli, že se budou už jen oslabovat, provokují uvnitř Evropy těžké politické a institucionální spory, mimo Evropu pak v lepším případě těžko překonatelné konflikty, a v tom horším výbuchy násilí a barbarství. Pokud se budeme držet našich domnělých pravd, nijak nepomůžeme, pokud se vrátíme k mantrám studené války, budoucí pohromy spíše přivoláme.“

Jak taková pohroma může vypadat, ukazuje „Prostor střetů“ umělecké skupiny The Propeller Group z vietnamského města Ho Či Min a amerického Los Angeles, na letošním Benátském bienále. „Prostor střetů“ mě zaujal stejně jako celé bienále, která navštěvuji více méně pravidelně. Performance AK-47 vs. M16 představuje totiž mimo jiné syntézu, ale i vzájemné zničení a klade otázku ohledně střetu. Otázku metafory politického a kulturního střetu, a tím i války mezi Západem a Východem.

V současné politicko-hospodářské a kulturní situaci v Evropě se již v roce 1989–1990 s nástupem dominance USA ztratila praktická možnost dovolující mít naději, že ruská federace přijde na pomoc Evropě. Politická, hospodářská, filozofská a umělecká kastrace Evropy je totiž nezvratná.

O ní rozmýšlel již Vladimír Fjodorovič Odojevskij (1804–1869), podivující se nad 12hodinovým pracovním dnem anglických dětí. Na popisu dětské práce je postavena sláva „Oliver Twist“ spisovatele Charles Dickense (1812–1870). Odojevskij mimo jiné představil ve svém nedokončeném románu „Rok 4338“ vizi magnetické informační sítě propojující domácnosti. Předpověděl internet! Podobně přemýšlel i Fjodor Michajlovič Dostojevksij (1821–1881). Ten již tenkrát tvrdil, že všechna moc v Evropě patří Rothschildům. A nemýlil se, jak se můžeme přesvědčit i dnes. Honoré de Balzac (1799–1850) také asi věděl, proč Rothschildy opěvoval v „Lidské komedii“. Uvádím tyto příklady proto, že evropské kultuře nejsou cizí minulá evropská zvěrstva. Rád bych se účastnil diskuse, zdali existuje rozdíl v civilizačním pojetí, mezi Faustem a Osvětimí.

Vylučuji možnost, že poradci Putina a Putin sám nevědí a ignorují popsané skutečnosti. Sama skutečnost, že Rusko má pouze spojence na dobu určitou a spoléhá se pouze samo na sebe i v případě Sýrie a uprchlíků, potvrzuje, že je pro Evropu jako takovou a jednotlivé státy Evropy specificky lepší se spoléhat sám na sebe a o spojenectví jako záchranném kruhu v jezerech plných krve a lidského neštěstí pouze snít. Konat a nečekat, co Putin zítra řekne.