„V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit,“ poznamenává úvodem eseje ruská žurnalistka a spisovatelka.

Hovoří o tom, jak občané nechodí k volbám, nechodí na demonstrace a nebojují za svá práva. „Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy,“ zmiňuje v eseji. 

„Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: Jen aby nebyla válka, ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit,“ zmiňuje. 

Hovoří o tom, jak žila s manželem ve středním Rusku, kde obyvatelé vsi byli hluční, konfliktní lidé. „Po večerech bylo na ulici slyšet křik: Někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky,“ uvedla. 

„Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a ‚bezplatné‘ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky,“ vyprávěla příběh spisovatelka, jak potkávala sousedku, jež láteřila na vládu i zdravotní reformy, ale připojovat se k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, vrtěla hlavou, že se stejně nic nezmění.