V rámci příležitosti třiceti let od 17. listopadu 1989 oslovil server Aktuálně v rámci projektu Projekt30 režiséra Roberta Sedláčka. Dostal dotaz, jakou nejsilnější vzpomínku má z listopadu 1989. Odpověděl veselou historkou. Prý tehdy s třídním kamarádem ze strojní průmyslovky a dnes fotografem Horáčkem stáli na tehdejším Gottwaldově náměstí a mávali mezi tisíci účastníky vlajkou.

Celý rozhovor ZDE

„Aby se lid v zimě a při dlouhých projevech nenudil, vypustili zaměstnanci Fatry Napajedla nad hlavy lidí velký gumový balon, s kterým si demonstranti mohli hrát. Balon putoval nad hlavami z jednoho kouta náměstí na druhý, jak jej nadšeně posouvaly desítky rukou. Taky jsem si chtěl pinknout, ale vždycky nás minul. Při dalším pokusu jsem na něj dosáhl žerdí státní vlajky, kterou jsem jinak nadšeně mával při projevech z tribuny,“ popisoval. Dodal, že ten balon měl průměr dva metry. Pokračoval ve vyprávění tím, že nešťastně propíchl žerdí vlajky ten balon.

Poté dav zaburácel a začal se ptát, kdo to byl. „Asi nějaký estébák mezi námi, dobře se dívejte kolem a nenechte se vyprovokovat, však my si ho najdeme,“ hřímal moderátor z tribuny. Pak prý Sedláček rychle vlajku schoval a s tím jeho kamarádem hledal cestu z náměstí.

„A potom můj děda v trolejbuse... komunista, milicionář a hrdina vlastenecké války. Uzavřené průmyslové město, všichni se pořád potkávali, i když zrovna třeba nechtěli. ‚Proč máš tu trikoloru?‘ ptal se mě, když jsem ho pustil sednout. ‚Protože už se v tom nedá žít,‘ opakoval jsem mu, co jsem slyšel na náměstí, co taky jiného v šestnácti, že? ‚Ale to je proti mně, víš to?‘ řekl. ‚Vím,‘ přisvědčil jsem,“ vyprávěl o setkání se svým dědou.