Pietního pochodu v Bratislavě za zastřeleného novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně se Nvotová osobně účastnila. „Vždy jsem věděla, že na Slovensku není dokonalá demokracie, kvůli tomu jsem točila i film Mečiar. Nefuguje tam mnoho věcí, ale že se vrátíme do času, kdy mafie rozhodne, že ukončí něčí život, protože píše články, to mě nenapadlo,“ uvedla.

Když točila film o Mečiarovi, často se jí lidé ptali, zda se nebojí. Tenkrát si z toho podle svých slov dělala srandu a odpovídala, že nejsme přece v devadesátých letech. Bezpečnost při natáčení nijak zásadně neřešila. „Nedělám ani velkou investigativu, ale ta dvojnásobná vražda byl pro mě šok,“ řekla s tím, že byla moc optimistiká, a situace je přitom daleko horší. „Slovensko je prohnilé. Nikoho nenapadlo, že má slovenská politika tak brutální kořeny korupce a je navázaná na italskou mafii,“ dodala v rozhovoru pro Lidové noviny.

Sama se prý musí ptát, co by se stalo, kdyby k těmto vraždám nedošlo. „Lidé jsou víc a víc apatičtí. Například poradkyně Fica Mária Trošková se řešila v médiích už v minulosti, když jako bývalá královna krásy získala místo za nejasných okolností a bez kvalifikace,“ uvedla s tím, že lidé na Slovensku vědí, že se dokola děly podvody se státními zakázkami a novináři rozkrývali kauzy, v nichž figurovala vládní strana Směr. Slováci prý korupci vnímají, ale stát je podle nich stabilní a Slovensko v EU.

Češi i Slováci ale podle režisérky akorát sedí u piva a nadávají na politiku, místo aby šli volit. „Myslí si, že to bude samospádem fungovat i bez nich,“ řekla a dodala, že doufá, že dvojnásobná vražda na Slovensku něco změní a otevře lidem oči. To prý není jen věc, která se týká pouze Slovenska. „Svoboda slova je ohrožena i tady,“ dodala.

Film Mečiar získal cenu Trilobit a právě vstoupil do českých kin, k jeho natáčení prý nebylo nijak složité expremiéra Vladimíra Mečiara přemluvit. „Nepřesvědčovala jsem ho, rozhodl se sám. Zajímalo mě, co bylo mezi řádky, jak se chová, myslí, čím se obklopuje,“ upřesnila s tím, že film může mnohdy ledacos ve společnosti změnit.

Než šel totiž do kin film Mečiar, byl tu i hraný film o únosu syna někdejšího prezidenta Kováče, který zjevně provedla tajná služba našeho státu. „Film spustil demonstrace, které byly příčinou zrušení Mečiarových amnestií, které bránily prošetření případu. Přitom Fico do té doby tvrdil, že jejich zrušení není možné, a najednou to šlo,“ řekla režisérka, která chce lidem předávat informace, které třeba ještě nevěděli. Proto dělá témata, se kterými má společnost problém.

Dále ale poznamenala, že vše funguje omezeně. Debata, která se například rozjela na Slovensku kolem zákona o násilí páchaném na ženách, byla podle režisérky nechutná. „Chtělo se mi až zvracet, prý útočí na naše tradice. Přitom Špínu, která je o sexuálním násilí, vidělo ve slovenských kinech padesát tisíc lidí,“ upřesnila návštěvnost svého prvního hraného filmu, který má osm nominací na Českého lva včetně kategorií nejlepší režie a nejlepší film. „Chtěla jsem lidem ukázat, co se oběti znásilnění děje, ukázat něčí příběh zevnitř,“ dodala.

Ve filmové branži se sexuální násilí velmi řešilo v kampani #MeToo, podle režisérky tuto kampaň vnímali Češi na rozdíl od Američanů dost odlišně. „V Americe je ten pohled jiný, tady mám pocit, že se žádná kampaň neodehrála. Naše společnost na takovou diskusi nemá,“ řekla Nvotová, podle které o tom svědčí i obviňování oběti Mirkou Spáčilovou nebo tričko Je suis Weinstein, které měl režisér Jiří Strach. „Tuhle hnusnou reakci jsem nepochopila. Místní média navíc celou kampaň banalizovala, slyšet byla hlavně kritika, a nikdo tak nevyšel ven se svým příběhem,“ dodala.

Proč u nás byly reakce na kampaň #MeToo tak jednoznačné, si režisérka vysvětluje tím, že zde většinou lidé berou obtěžování jako normální a legitimní věc. „Chlapům ve střední Evropě by mělo dojít, že na oplzlé kecy, plácání po zadku a ještě horší obtěžování žádnou ženskou nesbalí,“ uzavřela režisérka.