Vojenský analytik, který se zabývá dějinami armády a válečnictví, na svém účtu na síti X (dříve Twitter) vysvětlil, že současná vojenská strategie ruské armády v konfliktu na Ukrajině nápadně připomíná vojenskou teorii, kterou vymysleli váleční experti uvnitř NATO v době pozdní studené války.  

Big Serge ve svém vláknu na úvod vysvětluje úplné základy moderního válčení. „Ve válce ve skutečnosti existují dva typy bojových prostředků: manévrové prvky a palba na dálku. Koordinace součinnosti různých manévrových prostředků a palby na dálku je základním úkolem vojenských operací,“ vysvětluje expert.

Jako manévrové prostředky se označují aktiva, která dodávají bojovou sílu na frontové linii, tedy tanky, pěchota, obrněná vozidla a další. Palebné prostředky na dálku jsou systémy, které dodávají palebnou sílu na dálku od linie dotyku – dělostřelectvo, rakety, drony, letadla a další.

Západní vojenští experti v době studené války řešili základní problém, že vojska Rudé armády, případně Varšavské smlouvy disponovala mnohonásobnou převahou v manévrových prostředcích. Jednoduše řečeno, měli mnohem více vojáků, tanků a dalšího vybavení. Návrhů na řešení takové nerovnováhy v případě konfliktu bylo několik.

„První teoretické pokusy o řešení tohoto problému byly skličující. Jednou z myšlenek bylo zaujmout aktivní obranné postavení a soustředit bojovou sílu na nejpřednější linii dotyku. Problémem této koncepce byla sovětská vojenská doktrína postupných operací, kdy na frontu mířily další a další záložní jednotky, které útok posilovaly. I kdyby se silám NATO podařilo porazit počáteční sovětský nápor, proti druhému a třetímu útoku měly šanci mizivou,“ vysvětluje analytik.

Alternativou byla obrana v hloubce bráněného území, v případě studené války nejspíše západního Německa. „Obrana v hloubce by znamenala několik vrstev obranných linií určených k pohlcení a oslabení nepřátelského útoku. To bylo považováno za politicky problematické, protože to znamenalo, že velká část Západního Německa by mohla být obsazena dříve, než Sovětům dojde dech,“ pokračuje expert s tím, že Sovětský svaz byl potenciálnímu bojišti navíc mnohem blíže než Spojené státy, což by situaci ještě ztěžovalo.

Jako nejlepší strategie byla nakonec zvolena ta od amerického vojenského teoretika Johna Boyda. Ta spočívala v zastavení sovětské ofenzivy pomocí kombinace silné a přesné palby z dálky do týlu nepřítele a menších současných protiútoků manévrovými prostředky podél celé fronty.  

„Sovětská převaha v bojové síle se opírala o masivní systém podpory. Potřebovali jak dodávat do boje další síly, tak nepřetržitě přesouvat na frontu obrovské množství paliva, munice a materiálu. Přesná americká palba nabízela potenciál narušit sovětský systém udržování dodávkami palebné síly hluboko do týlu bojového prostoru,“ píše Big Serge.